Nitě osudu

29

"Je vám dobře?" Pokusím se pousmát, ale znovu mě přepadne nevolnost, a tak se otočím a předkloním.
Žena, u které jsem nakonec svou cestu útěku zakončila je moc milá. Bydlí na okraji jedné malé vesnice na samých hranicích království, kam zprávy o vývoji války dorazí až s týdenním zpožděním. Minimálně.

Po mém příjezdu několik týdnů vyčkala, než poslala zprávu, že jsem u ní.
Už jsme zde přibližně dva měsíce. Chápu, že je nebezpečná doba a musíme být opatrní, vzhledem k předchozím pokusům se nás zbavit, ale být sama mezi cizími lidmi, ať jsou jakkoliv štědří a vstřícní, bych se nejbezpečněji cítila s Tagarem.

"Omlouvám se," otočím se k Marthě, která chová Stellu.
"Nemáte se za co omlouvat," usměje se zavrtí hlavou plnou stříbrných vlasů, "předpokládám, že bych vám měla gratulovat," její pohled mluví za vše.
Mělo mi dojít, že v jejím věku už takové věci pozná.
"Díky, Martho," přikývnu a zhluboka se nadechnu abych spolkla poznámku, že v dnešní době není k čemu gratulovat.

Jako by poznala na co myslím a usměje se.
"Právě proto, v jaké době žijeme jsou takové zprávy ty, které nás drží nad vodou. Udržují naději, že brzy všechno skončí. Dodávají odvahu."
Její úsměv je nakažlivý a tak než si to uvědomím se usmívám také.

Možná vědomí, že na něj čekáme, ho přiměje se co nejdříve vrátit. Dá mu sílu aby přežil a viděl své děti vyrůstat ve světě, za který bojoval.
Možná má Martha pravdu.
Možná.
Kéž by.

Dny ubýhají jednotvárně a snažím se zaměstnat mysl prací na zahrádce, kterou má Martha za domem. Ta zase ráda hlídá Stellu a jak říká: užívá si radostí babičky, kterou nikdy nebyla.

~

Celé dopoledne strávím mezi záhonky a jen sem tam, zalétnu pohledem k domu, kde Martha sedí se Stellou a ukazuje jí různé bylinky. Teprve když začínám mít hlad a bolí mě záda se rozhodnu vrátit. Obejdu dům a když na cestě spatřím kočár, jiskřička naděje, že přijel Tagar, mě přinutí zrychlit.
Než však stihnu vejít dovnitř, dveře se otevřou a v nich se objeví Beth.
Doširoka se usměji a pevně ji obejmu.

"Beth! Tak ráda tě vidím," odtáhnu se, abych si ji mohla prohlédnout. Na sobě má černé šaty, což je zvláštní, protože černou nikdy nenosila. Podle ní je dobrá leda tak na pohřeb.
"Co to máš na sobě?" Zasměji se, "někdo snad zemřel?" Její pohled dává jasně najevo, že se mou poznámkou rozhodně nebaví.

"Sarah," hlas se jí třese, "moc mě to mrzí," do očí jí vhrknou slzy.
Nechápavě se zamračím. Čím déle na ni zírám, tím víc se bojím toho, co chce říct.
"Co tě mrzí?" Hrdlo se mi stáhne, ale musím to slyšet od ní. Nechci si domýšlet něco, co ani nemusí být pravda.
Podle jejího výrazu to chápe, ale bolí ji to vyslovit stejně, jako mně bolí si něco takového připustit.
Hodnou chvíli sbírá síly a z očí se jí kutálejí slzy jako bráchy.

Nakonec se zhluboka nadechne a se vzlykáním na mě upře mokrý pohled.

"Můj bratr. Tagar. On. On zemřel."

Doufám, že mě za tak krátkou kapitolu neukamenujete :D 
Děti mi moc prostoru pro psaní nedávají, ale já bez toho prostě nemůžu být :D