Nitě osudu

18

Tagar

"Cože udělali?!" Zahřímám na celé kolo, až se Kelen podvědomě přikrčí.
"Mezitím, co my čekáme tady, seveřané zaútočili na hlavní město," zopakuje, jako bych to snad napoprvé neslyšel.
To je parchant! Zakleji v duchu a sám sobě nadám, že jsem to nečekal. Nikdy jsem mu neměl věřit, že dodrží slovo.
Prej konečná dohoda, to určitě. Odfrknu si, ale při pohledu na svého bratra se zamračím.

Ani nemusím nic říkat, aby pokračoval.
"Zdá se, že jim šlo hlavně o palác a o naši rodinu," vztekle zavrčím a naštvaně stisknu dlaně v pěst.
"Co ještě?" Pobídnu ho, když se tváří stále vyděšeně.
"Poslední zprávy z paláce, než jsme přišli o spojení byly, že Sarah těsně před útokem začala rodit," chvíli na něho nevěřícně hledím.
"Okamžitě vydej rozkaz k návratu. Tohle jednání už není k ničemu. Útok na palác je vyhlášení války," co nejrychleji se připravím k odjezdu a vyrážím na cestu s první skupinou.

Snažím se nevypadat netrpělivě, ale je to těžké. Když spatřím hlavní město, mé obavy se ještě prohloubí. Už z dálky je poznat, že palác je hodně poničený. Pobídnu koně a když dorazím na nádvoří, je mi jasné že tady asi nikoho nenajdu. Je noc, ale přesto se rozhodnu prohledat trosky.

Rozhlédnu se kolem a už na první pohled je poznat, že velká část je zavalená a tudíž nepřístupná.
Procházím potemnělými chodbami a zjišťuji škody.
"Brácho?" Otočím se za hlasem a když spatřím svou sestru, uleví se mi.
"Elis," vydechnu a pevně ji obejmu.
"Co tady děláš?" Nechápe.
"Hned jak jsem se to dozvěděl jsem vyrazil. Co ostatní? Jsou naši v pořádku?" Přikývne.
"Jo, stihli jsme utéct dřív, než začal útok na palác. Naši zůstali na venkově. Nechtěli se sem vracet." Přikývnu a nadechuji se k další otázce, když se za mnou ozve další hlas.
"Beth? Co se děje?" Otočím se za zvukem, který jsem tak dlouho neslyšel.

Sarah

Rozespale si promnu oči a jakmile před sebou spatřím Beth s jejím bratrem, zůstanu jako v tranzu. Přemýšlím, jestli se mi to všechno jenom nezdá.
"Borůvko," vydechne s úlevou a než se naději, pevně mě svírá v náruči až se nemůžu nadechnout. Překvapeně s Beth na sebe hledíme a nevím, co bych měla říct nebo udělat.
"Ehm, no," odkašle si s potlačovaným úsměvem, "nechám vás o samotě," otočí se a odejde zpět do svého pokoje.

Odtáhne se na vzdálenost paží a prohlédne si mě.
"Jsi v pořádku? Nestalo se ti nic?" Zavrtím hlavou a nevím, jak bych se po těch dlouhých měsících měla chovat.
"Stihli jsme utéct dřív, než se dostali dovnitř."
"Prej jsi těsně před tím začala rodit," se zachmuřeným výrazem sjede pohledem na mé břicho.
"Jo, naštěstí se rozhodla, že to s tím příchodem na svět vezme pomalu, takže bylo dost času." Nadechne se a tváří se mu mihne zvláštní výraz.
"Máme dceru?" Hlas se mu zvláštně třese. Přikývnu.
"Mohl bych ji vidět?"

Jeho chování je úplně jiné, než jsem čekala. Myslela.jsem si, že ji nebude chtít ani vidět, natož že se na ni bude ptát.
Přikývnu a rozejdu se k naší ložnici. V tichu jsou slyšet jen naše kroky, tedy spíš jeho, protože já jsem bosá.
"Vypadáš jinak," poznamená po chvíli. Pokrčím rameny a dál se dívám před sebe.
"Hodně se toho změnilo," poznamenám, "já se změnila."
Byla to pravda. Byla jsem přinucena dospět a stát se rodičem na plný úvazek. Sice je na světě jen pár dní, ale mám pocit, jako bych ji znala celý život. Jako bychom byly propojené a přestože to bylo náročné, neměnila bych čas s ní za nic na světě.

Zastavím se u dveří a co nejtišeji je otevřu. Nechci ji probudit, jsem ráda že konečně usnula. V místnosti bylo teplo a šero.
Můj pohled okamžitě padne na postel, kde uprostřed leží malý uzlíček.
Nechám mu prostor a počkám u krbu. Unaveně se posadím do křesla a sleduji ho, jak opatrně přejde až k posteli, na kterou se posadí.

Ticho přerušuje jen praskání ohně, jinak není slyšet nic.
Sedí tam na můj vkus dlouho, beze slova a bez jakéhokoliv pohybu. Opatrně ji zvedne, až nemůžu uvěřit, že to zvládl bez toho, aniž by ji probudil.
"Je tak malinká," zašeptá a opatrně ji pohladí po ručičce, "jak se jmenuje?"
"Stella," dlouho jsem o jménu přemýšlela a nikdy jsem nedokázala odhadnout, jestli by se mu líbilo nebo ne, ale když se usměje, je mi jasné, že není proti.

Úsměv mu zmizí a vidím jak se mračí, což nechápu. Dlouze se nadechne, položí ji zpět a posadí se do druhého křesla u krbu. Když ke mě vzhlédne, na tvářích se mu lesknou slzy.
"Moc se za své chování stydím," hlas se mu třese, "mrzí mě, jak jsem byl hrubý." Nevím, co bych měla říct.
Dlouho jsem se na něho zlobila, ale nakonec vztek zmizel a zůstala jen hořká pachuť samoty.

"Po pár dnech mi došlo, že jsem reagoval přehnaně. Nečekal jsem, že budu otec a rozum mi okamžitě velel utéct, ale čím déle jsi byla pryč, tím víc jsem svého rozhodnutí litoval. Chtěl jsem ti snad stokrát zavolat a omluvit se. Zeptat se, jak se vám daří a jestli se nechceš vrátit, ale došlo mi, že tady jste ve větším bezpečí a to, že tě unesli a riskovali aby se k tobě dostali tady, to jen potvrdilo.
Jakmile jsem se dozvěděl, že zaútočili na hlavní město a že rodíš, věděl jsem, že se musím vrátit co nejdřív. Jste má nejbližší rodina a přestože mi trvalo dlouho si to uvědomit, mi na vás záleží nejvíc. Miluju tě a nemůžu o tebe přijít," bez hnutí ho poslouchám a přemýšlím, jestli se mi to nezdá.

"Tak řekni něco," zamrkám a párkrát na prázdno otevřu a zavřu ústa. Promnu si unavené oči, opřu hlavu o opěradlo a zadívám se do ohně.
"Nevím co říct, to co jsi teď řekl, jsem chtěla slyšet, když ses dozvěděl, že budeme mít dítě. A tys mě odkopl a já na to byla sama. Dlouhou dobu jsem na tebe byla naštvaná."
"A teď?" Otočím se k němu a zadívám se do mokré tváře plné naděje. Unaveně pokrčím rameny a zavrtím hlavou.

"Já nevím. Vůbec tě neznám. Nevím, kdo jsi."