Nitě osudu

35

Sleduji, jak se mu oči zalévají slzami a posléze stékají po tvářích. Jemně je setřu a pousměji se na něho.
"Rozumíš mi?" Zeptám se, když pořád stojí bez jakéhokoliv náznaku, že by vzal na vědomí, co jsem teď řekla.

"Miluju tě, a to se nikdy nezmění. Pokud chceš čas, dám ti ho, kolik bude potřeba, ale prosím, neodháněj mě od sebe." Přikývne. Zhluboka se nadechne a napřímí.
"Byl jsem pryč příliš dlouho a mělas plné právo si myslet, že jsem mrtvý," absolutně nechápu, kam tím míří, "viděl jsem, jak se na tebe Kelen dívá," upřesní to nakonec.
Povzdechnu si a zavrtím hlavou.
"Byl jediný člověk, který se neutápěl v lítosti. S ním jsem aspoň na chvíli dokázala zapomenout na všechno, co se děje. Ano, pokusil se mě políbit, ale já to nedokázala. Je to hodný muž a já bych to udělala jen kvůli tomu, že mi tolik připomíná tebe, a to si nezaslouží. Je pro mě jako bratr, nejlepší přítel."

Nastalé ticho mě začíná děsit. Nevím co si myslí a jeho výraz to ani nenapovídá.
"Věříš mi?" Pocit nejistoty sílí a nelíbí se mi.
Odhrne mi vlasy na záda a nepatrně se pousměje.
"Vždy jsem ti věřil a nikdy se to nezměnilo," s úlevou si oddechnu, až ho tím pobavím.

Položí dlaň na mé břicho a úsměv se mu rozšíří.
"Šíleně ti to sluší," zašeptá a přitáhne si mě k sobě, "ještě jednou se omlouvám, že jsem nedodržel své slovo." Zavrtím hlavou a spokojeně se k němu přitisknu.
"Už se tím netrap."

Přerývaně se nadechne až se musím pousmát.
Už jsem se začínala bát, že ten pocit mám jen já, ale jako by až teď, když se rozplynuly všechny jeho pochyby a obavy mu dal doopravdy průchod.
Obejmu ho kolem krku a stáhnu k sobě, abych ho mohla pomalu políbit. Neubráním se tomu, že přestože po něm toužím, chci si to všechno užít, jako by to bylo poprvé.

Najednou se odtáhne a se zachmuřeným výrazem se podívá na břicho mezi námi.
"Hrozně moc tě chci. Neublíží mu to?" Už jsem se začínala bát co se děje, ale jen se pousměji a zavrtím hlavou.
"Ne, jen to prostě bude jiné. Jsem o dost větší," pohladí mokrou kůži a zavrtí hlavou.
"To mi vůbec nevadí," zalapám po dechu, když rukou objede tvar prsou a přejede po citlivých bradavkách.

Osuší sebe i mě a odvede do ložnice. Cítím, jak mi srdce začíná zběsile budit, když se posadí na postel a spokojeně si mě prohlíží.
Po chvíli to začne být už nepříjemné, a tak přejdu k němu a nechám ho, aby pohladil nejprve břicho a políbil ho. Při tom pohledu se musím pousmát. Líbí se mi to.

"Pojď ke mě," zašeptá a stáhne si mě na klín. Pomalu dosednu a blaženě přivřu víčka při pocitu, který se mi rozlévá tělem.
"Pane bože," s výdechem se položí a stiskne má stehna. Pohladím ho po hrudi a začnu se pomalu pohybovat. Úplně jsem zapomněla, jak úžasný pocit je mít ho v sobě.

Za chvíli se už oba necháváme unášet pocitem opojení a touhou, která byla tolik týdnů nenaplněná. Pohybuji se pomalu, jako bych se bála, že je to naposledy, ale v duchu si přísahám, že od teď to bude každý den, abychom si vynahradili čas, kdy jsme od sebe byli odloučeni.

Tolik mi chyběla jeho přítomnost, jeho pohled, kterým mě pokaždé propaloval a přiváděl k šílenství. To, jak jsem díky němu měla pocit, že přestože celý svět speje k záhubě, s ním vidím světlo na konci tunelu, které nás zachrání.
Nechápu to, ty pocity jsou naprosto iracionální, ale přesto nějakým záhadným způsobem dávají smysl.

"Borůvko," vydechne a přiměje mě tím zrychlit. Chci ho vidět se mi sypat pod rukama, vidět a cítit, jak jsem mu chyběla. Potřebuju ujistit, že přestože si připadám jak kolébající se velryba, jemu to nevadí.

Stiskne mi stehna tak silně, až se mu ruce třesou. Zalapá po dechu a to, jak se ve mě pohne mi stačí k tomu, abychom oba dosáhli vrcholu současně.
Zpomaluji a užívám si dozvuky orgasmu, společně s doteky, jak mě hladí po bocích i břiše.

"Mělas pravdu," zachraptí trhaně.
"V čem?" Lehnu si vedle něj a obejmu ho kolem hrudi. Slyším, jak mu zběsile tluče srdce a když se zhluboka nadechnu, jeho vůně mi vykouzlí úsměv.
"Je to jiné. Nebo možná stejné, jen už je to tak dávno," pohladí mě po vlasech a prsty přejíždí po paži.
"Chyběl jsi mi," vydechnu a obejmu ho silněji.
"Ty mě taky."

~

"Co se děje?" Zeptám se, když mi už podruhé neodpoví a nepřítomně hledí před sebe.
Teprve když mu položím dlaň na rameno ke mě vzhlédne.
"Co jsi říkala?" Pousměji se a posadím se mi na klín.
"Co tě trápí?" Pohladím ho po unavené tváři a jsem připravená z něj tentokrát dostat víc, než jen: ale nic, jen jsem se zamyslel.

Pokusí se o úsměv, ale i tak poznám, že je to vážné.
"Opovaž se říct nic. S tím už u mě nepochodíš," nadzvednu jedno obočí.
"Nechci tě zatěžovat. Musíš odpočívat a neměla by ses rozrušovat," přejede dlaní po břiše.
"Nejvíc se stresuji, když vidím že se něco děje, ale všichni se chovají jako by nic a zatloukají. Nejsem malé dítě. Zvládla jsem to dřív, zvládnu to i teď," můj argument mu vykouzlí úsměv, který tolik miluju.

"Já vím. A jsem pyšný na to, že jsi má žena," mlčky na sebe hledíme. Asi si myslel, že tím to končí, ale já stále čekám na odpověď.
Nakonec to vzdá, svěsí ramena a opře se do křesla.
"Jde o vývoj války," začne a zamračí se, "vyhráváme a seveřané ustupují," překvapeně se na něj podívám.
"To je snad dobře, ne?" Přikývne a promne si unavené oči.
"To ano, jen mám zvláštní pocit. Jako by to nebyl konec. Přijde mi to až moc jednoduché."

Zamyslím se a zadívám se do plamenů v krbu.
"Vzhledem k tomu, kolik podrazů a zákeřností už jsme se od nich dočkali tě chápu. Co si myslíš, že udělají?"
"Řekl bych to nejhorší. Jsou to barbaři. Nepřestanou, dokud to nedokončí, nebo nezemřou."
Otočím se k němu a přestože jsem cítila strach, ten při pohledu na něj ještě zesílil. V očích se mu zračily obavy a nejistota.

"Jak vás mám ochránit, když je tolik možností, co se může stát? Tolik lidí kolem, kteří můžou zradit?"
Pousměji se na něho a obejmu kolem krku.
"Dokud jsme spolu, nic se nestane," vím že to není řešení, ale chci, aby alespoň na chvíli přišel na jiné myšlenky. Očividně ho to hodně trápí.

Políbím ho dřív, než stihne něco namítnout a jakmile se rty dotknu těch jeho, jako by na všechno zapomněl a uvolnil se. Pevně mě sevře v objetí a začne líbat tak naléhavě, že ihned vím, že jen u něj nezůstane.