Nitě osudu

23

"To jsem. Ale kvůli tobě budu i ten největší idiot na světě," se smíchem zavrtím hlavou a skloním se k němu abych ho mohla políbit. Sjedu k zapínání kalhot, které se mi po chvíli podaří rozepnout.

Vyhrne mi sukni a neohrabaně začne povolovat šněrování.
"Nezazlívám jí, že je tebou tak posedlá," pomalu na něj nasednu. Tiše zasténám a přivřu oči.
"Za tenhle pocit bych i vraždila," pomalu se pohybuji a spokojeně si skousnu ret. Zakloním hlavu a lapám po dechu, když mi nehty přejíždí po zádech a se rty jen pár centimetrů od kůže na mé hrudi ztěžka oddechuje.
"Já bych vraždil za tebe," zachraptí a zasténá, když zrychlím a zintenzivním pohyby.

Netrvá to dlouho a já zvrátím hlavu a spokojeně vydechnu. O chvíli později mě následuje a přitiskne k sobě.
"Miluju tě, borůvko," vydechne. S hlavou na jeho rameni se pousměji.
Jsem úplně vyřízená. Opatrně mě zvedne a odnese do postele. Lehne si za mě a když se spokojeně uvelebím v jeho objetí, během chvilky usínám.

Další den odpoledne konečně dorazíme na místo. Letní sídlo. Tak něco takového jsem nečekala. Tahle stavba se mi líbí daleko víc, než zámek. Není tak honosná, ale pro mě daleko krásnější. Zdi porostlé břečťanem a růžovými keři, rozlehlé zahrady a velké prosklené části jsou pro trávení léta jako dělané.
Je jasné, že se sídlo musí do zimy hodně upravit, aby bylo obyvatelné celoročně, ale na tom se už zřejmě začalo pracovat.

Přivítáme se s králem a královnou a Tagar zjistí, který pokoj je náš.
"Bude se ti líbit," řekne s uculováním a vede nás chodbami do západního křídla.
Otevře dveře a nechá mě, abych vešla první. Rozhlédnu se a musím se usmát. Měl pravdu.

Světlá místnost vybavena jednoduchým nábytkem, postel s nebesy, u které je připravená postýlka. Velkými dveřmi dovnitř proniká světlo, jak se slunce pomalu sklání k západu. Výhled do rozlehlé zahrady, která se rozprostírá pod balkónem mi bere dech.
Zastavím se u skla a rozhlédnu se po okolí.
"Je tu nádherně," obejme mě a přitiskne k sobě. Políbí do vlasů a malou pohladí po vláskách.
"Konečně budeš mít vlastní postýlku," zašeptá a vezme si ji do náruče. Položí ji do postýlky a pustí kolotoč. Stella na něj se zájmem hledí a snaží se k němu natahovat ručky.
"A my budeme mít postel pro sebe," zašeptá mi do ucha a zaboří nos do vlasů.

"Myslíš i na něco jiného?" Zavrtím hlavou a snažím se ignorovat, jak mi pomalu rozvazuje šaty.
"Málokdy."
"Teď ne, až usne. Potřebovala bych se umýt," stáhne ruce a ukáže k jedněm dveřím.
"Tam je koupelna. Ty vedle vedou do šatny a ty poslední do pracovny. A tam ty malé," ukáže do rohu místnosti, kde žádné dveře nevidím, "ty vedou dolů do zahrady."
"Ale tam žádné dveře nejsou," namítnu. Usměje se a zamíří k místu, ke kterému předtím ukazoval.

"Tady je klika," teprve když popojdu blíž si jí všimnu, "kdyby se cokoliv stalo, utečte tudy. Jdi až na konec zahrady, tam jsou malá vrátka a pár metrů za nimi je domek jednoho z našich nejvěrnějších sloužících. Dá ti koně a instrukce, kam máš jet."
Tohle se mi nelíbí, jako by to měl všechno do detailu promyšlené.
"Dobře," řeknu opatrně a prozatím to víc nerozebírám.

Zamířím do koupelny, která je stejně útulná a jednoduchá jako ložnice. Je zde vana i sprchový kout, pro který se nakonec rozhodnu. Jsem po cestě unavená a chci si na chvíli lehnout, pokud mi to malá dovolí.
Voda odnáší nánosy prachu a špíny z cesty a navozuje mi příjemný pocit uvolnění.

Přísahala bych, že jsem na vteřinu usnula. Probere mě dotek na pažích a celá sebou trhnu.
"V pořádku?" Zeptá se ustaraně.
"Jo, jen jsem unavená. Asi jsem byla mimo." Políbí mě do vlasů a na okamžik k sobě přitiskne.
"Musíš si odpočinout. I kvůli Stelle." Přikývnu a vyždímám vodu z vlasů, než vyjdu a nechám ho tam samotného.

Teprve když otevřu dveře do šatny si uvědomím, že tam oblečení hledám marně. Truhly s oblečením dorazily společně s námi, takže ještě nemůžou být vybalené.
Jediné co ve skříni najdu je pár košil. Nezbyde mi nic jiného, než se spokojit s ní.

Zkontroluji Stellu, které nad postýlkou hraje kolotoč ukolébavky a ona spokojeně spí. Unaveně si vylezu na postel a natáhnu se.
Je to příjemný pocit a tak během chvilky usínám.

Ani nevím, jak dlouho jsem spala, když mě probudí hlas a příjemná vůně.
"Zlato, musíš něco sníst," neochotně se posadím a promnu oči. Tagar sedí na posteli a mezi námi je položený tác plný jídla.

"Vařils?" Popíchnu ho.
"Nestraš, to bychom umřeli hlady," zasměje se a podá mi jeden šálek.
"Jak dlouho jsem spala?"
"Asi tři hodiny. Přišla jsi o večeři, tak jsem ti ji přinesl sem. Domluvil jsem se s Elis, že přijde malou pohlídat a já ti to tu trochu ukážu."
Přikývnu a pustím se do jídla.

Je tu vážně nádherně. Jak uvnitř, tak okolí. Rozlehlé zahrady a za nimi lesy, přesně to, co mám ráda.
Po prohlídce domu mě odvede do naší ložnice a projdeme tajným východem a po schodech do zahrady. Podél porostlé staré zdi až na odlehlý konec, kde už keře nejsou tolik opracovávané. Kdyby mi ji neukázal, ani bych si nevšimla malé, rezavé branky.
Projdeme jí a po pár metrech se mezi stromy objeví menší domek.

Než k němu stihneme dojít, objeví se ve dveřích starší muž. Ukloní se a s úsměvem se na nás dívá.
"Vaše výsosti."
"Zdravím, Detzi," pozdraví ho Tagar a potřesou si rukou, "tohle je má žena Sarah," obejme mě kolem pasu a přitáhne k sobě.
"Zdravím," pousměji se na prošedivělého muže.
"Má paní," ukloní se se stejnou pokorou.
"Jen jsem jí ukazoval cestu, aby v případě potřeby trefila," dodá Tagar a chvíli si spolu povídají, než zamíříme zpět.

"Proč jsi mi tohle ukazoval?" Zeptal se téměř po polovině cesty.
"Nechci riskovat, že by nás ti zmetci znovu přepadli a my byli nepřipravení. Podruhé už ne," zastaví se a počká, dokud se k němu neotočím, "přesně věděli, kde udeřit, aby mi ublížili nejvíc. Znovu už to nedopustím," pohladí mě po tváři a já si povzdechnu.
"Mělo mi to dojít, jen jsem netušila, že tvou slabinou jsem já," zavrtím hlavou a zamračím se.
"Jak bys to mohla vědět?" Pousměje se.
"Tenkrát, když jsem s ním tančila, naznačil to. Řekl, že je dobré vědět, kde má protivník slabinu." Tagar se zamračí a stáhne rty do tenké linky.
Chvíli mu trvá, než se znovu uklidní.

"Měli bychom se vrátit, za chvíli bude tma," pokyne k budově, kde se pomalu začínají rozsvěcovat okna. Zbytek cesty jdeme mlčky, teprve v ložnici znovu promluví:
"Něco pro tebe mám, chci abys to pořád nosila u sebe," zašmátrá v jednou z šuplíků a podá mi kožený obal.
Nevěřícně na něj vyvalím oči a vezmu do rukou kožené pouzdro.
"Nůž?"