Nitě osudu

33

Celou dobu se cítím zmatená a zaskočená, ale v momentě, kdy se dotkne mých rtů mám jasno. O krok ustoupím a třesu hlavou.
"Tohle nemůžu," zašeptám.
Jako by takovou reakci snad čekal. Se smutným úsměvem přikývne.
"Mám tě ráda, ale kdybych to udělala bylo by to proto, jak moc mi ho připomínáš a to by vůči tobě nebylo fér."
"Já vím. Myslel jsem si to," pokrčí rameny a usměje se, "ale musel jsem to zkusit. Jinak bych si pořád říkal: Co kdyby?" Otočí se zpět a pozoruje oblohu.

"A budeme dál přátelé?" Zeptám se nejistě. Moc nevím, jak se teď chovat. Překvapeně se ke mě otočí.
"Jasně! Brácha by mi nikdy neodpustil, kdybych tě v tom nechal samotnou," obejme mě kolem ramen a přitiskne k sobě. S úlevou položím hlavu na jeho rameno.
"Děkuju," zašeptám a nepatrně se pousměji.

Od toho okamžiku, je pro mě Kelen jako bratr. Pozorovat ho, jak si hraje se Stellou mi rve srdce, protože musím myslet na to, že svého otce už nikdy neuvidí.
Přemýšlela jsem nad tím, jestli bych reagovala stejně třeba za půl roku, ale bolest ze ztráty se ani po týdnech nijak nemenšila, takže odpověď byla jasná. Dokonce jsem si jistá, že žádného dalšího muže ve svém životě nechci.
Nejde to. Nikdo nedokáže zaplnit prázdné místo, které po Tagarovi zůstalo. Ani jeho bratr, člověk, který je mu podobný víc, než kdokoliv jiný.

"Už máš vybrané jména?" Vyruší mě Beth z myšlenek a teprve teď si uvědomím, že si bezmyšlenkovitě přejíždím rukou po břiše. Je to takový můj těhotenský nešvar.
"Částečně," pokrčím rameny.
""To znamená co?" Zasměje se.
"Jméno pro holku zatím nemám, ale pokud to bude kluk, chci aby se jmenoval po otci. Tagar," na tváři se jí objeví spokojený úsměv.
"Tak trochu jsem to čekala. Byl by na vás hrdý," položí ruku na tu mou a já ji na chvíli stisknu.

Přes den se mi daří celkem fungovat, ale večer, když si unavená sama se Stellou lehnu do postele, mě přepadá smutek a samota.
Pořád mi schází a ten pocit bolesti se nemírní. Chci být silná. Musím být. Ale v samotě se těžko hledá síla.

Jako by se počasí rozhodlo, že nám dopřeje poslední slunečný den, než nadobro skončí léto a začne deštivý podzim. Celé dopoledne strávíme se Stellou, Beth a Kelenem venku. Slunce hřeje a je snadné zapomenout, že už není léto, které pominulo stejně, jako šťastné dny.

Stella začíná lozit a Beth přirostla k srdci natolik, že mám občas pocit, jako by byla její matka ona a ne já. Nezazlívám jí to. Nikoho jiného nemá a jak mi sama řekla, má strach z příštího Dne vyvolení, protože se poprvé nebude účastnit jako organizátor, ale účinkující.

Když se o tom zmínila poprvé, téměř celou noc jsme proseděli u krbu a povídali si. Její obavy chápu, já se bála také, ale snažila jsem se jí povzbudit, že třeba se nic nestane, nebo získá tak skvělého muže jako já, i když jen na krátkou dobu.

Odpoledne strávím s malou sama, abych si ji pořádně užila a když pozdě odpoledne usne, rozhodnu se zajít na hřbitov. Aspoň na chvíli.
Slunce stále hřeje a tak se s oblékáním nemusím zdržovat.

Pomalu mířím vyšlapanou cestou a míjím několik pozůstalých, které zde vídám často. Zběžně se pozdravíme a za chvíli už procházím mezi kříži a prohlížím si jejich výzdobu a čtu jména.
Když se konečně zastavím před tím nejznámějším zhluboka si povzdechnu.

Další den. Kolik jich ještě zbývá? Kolik jich ještě musím přežít sama, než ho zase uvidím? Mám pocit, jako by to bylo včera a zároveň sto let, kdy jsme se loučili. Občas si už ani nedokážu vybavit jeho tvář. Jediné, co stále zůstává jsou vzpomínky na pocit, který se mi vždy rozlil tělem při jeho doteku.
Jako bych si pamatovala jak teplé byly jeho dlaně a paže, kterými mě k sobě tisk.

Prsty přejíždím po břiše, které už začíná být na obtíž. Dítě se asi rozhodlo spát, protože už chvíli nemusím lapat po dechu, když mě kopne do žeber, nebo žaludku.

Po zádech mi přeběhne mráz a najednou mám nepříjemný pocit, jako bych nebyla sama. Nedokážu si to vysvětlit, ale vím, že mě někdo sleduje, přestože jsem nikoho neslyšela přicházet.
Ztěžka polknu a otevřu oči. Chvíli sbírám odvahu, než pootočím hlavu a koutkem oka přehlédnu prostor za sebou.

Měla jsem pravdu. Někdo tam byl, ale zapadající slunce za ním mě oslňovalo a tak jsem viděla jen matné obrysy. Postava se pohne mým směrem a já si dlaní zastíním oči, abych lépe viděla.

Postava se zastaví několik metrů ode mě tak, že zakryje slunce a já konečně rozeznám víc, než jen tmavou siluetu.
Vydechnu všechen vzduch z plic jako umírající člověk až na to, že srdce místo toho aby se zastavilo, začne tlouct rychleji.

Je to muž, na sobě ušpiněné, roztrhané oblečení, na kterém téměř nejde poznat, že se jednalo o uniformu. Tvář má zarostlou a špinavou, jako by se měsíce neholil a nemyl.

A přes to všechno se nedokážu zbavit pocitu, že je mi povědomý. Otočím se k němu čelem a když si mě změří od hlavy k patě a na tváři se mu objeví unavený úsměv, podlomí se mi kolena.

Nedokážu se pořádně nadechnout a v hlavě mi hučí jako v úlu. Jako by se všechno dělo zpomaleně. Každý krok, kterým zmenšuje prostor mezi námi je jako bodnutí nožem.

Nakonec si ke mě poklekne a úsměv se ještě rozšíří. Ticho přeruší hlas, který jsem nevěřila, že ještě někdy uslyším.
"Jsi čím dál víc krásnější."

Můj mozek naprosto odmítá přijmout to, co vidí.
Nemůže to být pravda.
Nemůže to být ON!