Nitě osudu

20

Do koše vložím zeleninu a nějaké ovoce a zamířím do kuchyně. Ta se naštěstí nacházela v části hradu, která útočníky vůbec nezajímala, tudíž zůstala bez sebemenší známky útoku. Naštěstí.
Chvíli přemýšlím, co bych uvařila a při pohledu na ingredience se pousměji. Pustím se do přípravy dobře známého jidla, které bych zvládla snad i poslepu.

Vše připravím na tác a odnesu do zahrady, kde už se malá začíná vztekat. Je mi jasné že má hlad, a tak všechny vybídnu aby se šli najíst a sama se s ní posadím ke stromu a dám jí najíst.
Sleduji ostatní, kteří se posadí kolem stolu a mamka automaticky začne nakládat nejdřív Elisabeth pak Tagarovi a teprve potom Brooklynovi a sobě.
Jakmile před Tagara postaví talíř, i na tu dálku postřehnu, jak se usměje a podívá se mým směrem. Snažím se tvářit, jako bych si toho nevšimla a skloním hlavu ke Stelle, která mezi prsty namotá pramen vlasů.

"Mohla jsi uvařit něco lepšího," zašeptá mi mamka, když se loučí před odjezdem.
"Proč?" Nechápu co tím myslí.
"Takové jídlo se přeci na zámek nehodí," zavrtí hlavou.
Zacukají mi koutky a musím se snažit, abych nevybuchla smíchy.
"A tobě to tu připadá jako na zámku?" Chvíli čekám, že něco namítne, ale nakonec jen mávne rukou.

Usmívám se i po tom, když zmizí za rohem.
"Vypadáš šťastně," vůbec jsem nepostřehla, že nejsem sama. Polekaně se otočím za hlasem i když vím, komu patří.
Jeho spokojený výraz mě přinutí ztěžka polknout. Tak uvolněného jsem ho ještě neviděla.

"Vážně?" Nadzvednu obočí a pak přimhouřím oči, jako by mi to mělo pomoct zjistit, co ho tak potěšilo.
Doširoka se usměje, ale úsměv zmizí stejně rychle, jako se objevil. Přistoupí ke mě a nakloní hlavu ke straně.
"Mohli bychom pokračovat v našem rozhovoru?" Povzdechnu si. Doufala jsem, že se mi povede tomu ještě nějakou dobu vyhýbat.

Přikývnu a společně zamíříme zpět k zámku.
"Kde je Stella?" Zeptám se po několika metrech tiché chůze.
"Elis ji vzala domů a rozplývala se nad tím, že ji vykoupe." Té představě se musím usmát. Milovala koupání a Beth si ani jedno nenechala ujít.

Vejdeme do našeho pokoje, kde se nervózně posadím na postel. Ruce se mi potí a koušu si vnitřní tvář. Dřív jsem z něho tak nervózní nebývala, ale už je to dlouho a hormony mi na sebejistotě nepřidávají.
"Tak o čem chceš mluvit?" Začnu.
"Neodpověděla jsi mi na mou otázku," povzdechnu si a vstanu. Přejdu ke krbu a zahledím se do plamenů.
"Dáš mi ještě šanci?" Zopakuje, jako bych snad zapomněla a nepřemýšlela nad tím každou minutu od doby, kdy tu otázku vyslovil.

"Já nevím," pokrčím upřímně rameny, "vůbec tě neznám. Nemám ponětí kdo jsi," hlas se mi lehce třese. Slyším jak si povzdechne a přejde za mě.
"Já vím," povzdechne si, "dej mi pár týdnů, abys mě mohla poznat. Pokusím se ti ukázat kdo doopravdy jsem," při lehkém doteku na bocích, který se následně změní a přitáhne si mě do objetí, se přerývaně nadechnu.

Snažím se se vzpamatovat, ale nedokážu zpomalit dech, ani přimět nohy, aby se netřásly jak osika.
"Prosím, borůvko," zašeptá mi z blízka do ucha a zhluboka se nadechne, "vím, že tě přitahuju stejně, jako ty mě. Chybělo mi držet tě v náručí, i tvá vůně," zachraptí a sevření zesílí.
"To nepopírám," řeknu dřív, než si to pořádně rozmyslím, " ale na tom, že mě přitahuješ a vzrušuješ se nedají stavět základy šťastného manželství," dodám.
"Chci aby Stella vyrůstala v úplné a šťastné rodině, ale nevím, jestli jsi pro nás ty ten pravý," kdyby nestál hned u mě, ani by mě neslyšel. Hlas vypovídá službu a já jsem za to na sebe naštvaná.

Cítím jak se pousmál a snad jako by se mu ulevilo.
"Ale je to lepší začátek, než kdybys mě nenáviděla a cítila ke mě odpor," sevře své paže a dotkne se rty kůže na mém krku, která se okamžitě rozvibruje.
"Jsi dokonalá," vydechne a prsty nenápadně vklouzne pod zapínání šatů, které pomalu povodí a dá mi tím prostor, abych se mohla rozmyslet, jestli mu to dovolím.

Problém je, že nedokážu racionálně uvažovat. Přimět mozek, který se plně soustředí jen na dotek prstů na kůži aby rozhodl, jestli to je nebo není správné, je absolutně nemožné.
Ani mé naléhání, když povolí sukni, která stejně jako korzet padá na zem, nepomáhá. Spíš naopak. Celé mé tělo se chvěje nedočkavostí a vzrušením.

Najednou dotek zmizí a já otevřu oči abych zjistila příčinu. Otočím se k němu, čímž mu dopřeji výhled, na který očividně čekal. Sjede mě lačným pohledem od hlavy k patě a tajemně se usměje.
Udělám k němu krok a překonám těch pár centimetrů, které nás dělily. Vztáhnu ruce k zapínání košile a postupně rozepnu všechny knoflíky, mezitím co on rozpustí mé nedokonale upravené vlasy.
"Máš je o hodně delší než si pamatuji," přejede po jednom z pramenů až ke konečkům, končícím u pasu, "líbí se mi," dodá, jako by snad věděl na co myslím.

Stáhnu mu košili z ramen a na chvíli se zamyslím, jestli tak dokonale vypadal vždy, nebo si to jen nepamatuji. Dotknu se svalů na břiše a fascinovaně po nich přejedu. Trhaně se nadechne a mírně ošije.
Zamířím k zapínání kalhot a vzhlédnu. Sleduje mě se zaťatými čelistmi a rychle oddechuje.
Zavadím o látku, která se napne. Stiskne víčka k sobě a se zabručením vydechne.

Opatrně stáhnu kalhoty z boků a pak svléknu své spodní prádlo. Chvíli si mě prohlíží pohledem, který v mém nitru zapaluje oheň. Přitiskne se ke mě a já zalapám po dechu. Je to mohutné, horké objetí a já se nečekaně cítím v bezpečí a spokojeně.
Na podbřišku vnímám rostoucí tlak, který zesílí, jakmile ho nejistě obejmu kolem hrudi.
Jemně mi přejede po tváři a nadzvedne bradu, aby mě přinutil se na něj podívat.

Pod tíhou jeho pohledu se mi začnou podlamovat kolena. Snažím se vzpamatovat, ale on tomu nepomůže, když se skloní a lehce se dotkne mých pootevřených rtů, kterými zrychleně oddechuji.
Přivřu oči a přesunu své ruce za jeho krk, abych se ho mohla lépe přidržet. Když prsty zajedu do vlasů, zachvěje se, přitiskne mě na sebe silněji a dá se do pohybu, kterým mě pomalu posunuje k posteli.

Opatrně mě položí na záda a odtáhne se, abychom oba mohli popadnout dech. Po chvíli si uvědomím, že si nepřinesl ručník jako obvykle a nepatrně se zamračím.
"Co se děje?" Nakloní hlavu ke straně a pomalu prsty přejíždí po mém boku.
"Mám ti zajít pro osušku?" Ta vzpomínka mě z nějakého důvodu rozladí.