Nitě osudu

17

Počkám pár dní, než se rozruch kolem mého návratu uklidní, než se rozhodnu zajet do naší vesnice. Řeknu to jen Beth, která se sice netváří nadšeně, ale slíbí mi, že to nikomu neřekne, pokud se vrátím do večera.
Když zastavím před domem, neubráním se úsměvu.

Mamka vyběhne ven a překvapeně mě obejme.
"Zlato, co tady děláš? Mysleli jsme, že jsi na severu."
"Byla jsem, vrátila jsem se před pár dny." Odtáhne se a prohlédne si mě.
"Jak to, že o tom nevíme?"
"Přijela jsem sama," její podezíravý pohled se ještě prohloubí.
"Proč? Co se stalo?" Povzdechnu si a rozhlédnu se kolem.
"Můžeme jít dovnitř?" Přikývne a teprve teď si uvědomí, že stojíme pořád na ulici.

"Tak co se stalo?" Podá mi šálek čaje. Povzdechnu si a chvíli s ním točím v dlaních.
"Stalo se to, že jsem otěhotněla," zastaví se uprostřed pohybu a vytřeštím na mě oči.
"Vážně? Oh, zlato, to je úžasná zpráva!" Do očí se jí derou slzy a znovu mě k sobě tiskne.
Když vzhlédnu, spatřím ve dveřích Brooklyna. Ani nevím kdy přišel, ale podle výrazu je mi jasné, že to slyšel.

Má bolestný pohled, stejně jako já, jen každý z jiného důvodu.
"A co říkal lékař?" Zeptá se mamka a utírá si oči.
"Prej je všechno v pořádku." Pokusím se na ni usmát.
"To jsem ráda. Ale proč nejsi s manželem? Teď bys přece měla být hlavně s ním."
"No, on chtěl, abychom byli v bezpečí a tak nás poslal sem. Prej se co nevidět vrátí," zalžu první věc, která mě napadne a střelím pohledem po Brooklynovi, který mi to očividně nevěří.
"Ah, úplně jsem zapomněla že je tu, promiň. Pojď si sednout k nám," pobídne ho a ten se neochotně posadí.

Ještě chvíli se mamka vyptává, než se slovy, že nás nechá si popovídat odejde.
Nastane ticho a ani jeden neví co říct.
"Ví vůbec, že jsi tady?" Zeptá se nakonec ironickým tónem. Pokrčím rameny a upiji ze svého hrnku.
"Není tu, aby mi to mohl zakázat." Zasměje se a zavrtí hlavou.
"Mám pocit, že není zrovna nadšený z toho, že bude otec," typický Brooklyn. Nikdy nic neřekne na rovinu, ale v tomhle případě jsem za to ráda.

Neodpovím. Ani nemusím. Do očí se mi derou slzy, které se mervomocí snažím zahnat.
"Já bych byl nadšený," zašeptá tiše. Už to nevydržím a první slza se mi kutálí po tváři. Přikývnu a smutně se pousměji.
"Já vím." Soucitně se na mě usměje a vím, že se mezi námi nic nezměnilo. Pořád je to můj nejlepší přítel, který tu pro mě pořád je.
Vděčně ho obejmu a stisknu co nejpevněji.
"Pořád jsem tu pro tebe," řekne nahlas, jako bych to snad nevěděla.
"Děkuju," zavzlykám.

Už se o tom nebavíme. Vyrážím zavčas, abych měla dostatek času na návrat. Mám lepší náladu, než posledních pár dní. Tu mi ale zkazí Beth, jejíž výraz dává jasně najevo, že se něco stalo.
"Volal Tagar," zhluboka se nadechnu a pokrčím rameny.
"A co chtěl?"
"Chtěl s tebou mluvit. Snažila.jsem se mu něco namluvit, ale pozná když lžu. Došlo mu, kam jsi jela. Máš mu hned zavolat." Převrátím oči a zamířím do pokoje, abych se umyla a převlékla. Teprve pak na neustálé naléhání jeho sestry zamířím k telefonu.

Stačí dvě zazvonění.
"Kde jsi byla?" Spustí okamžitě, jako by ani nepochyboval o tom, že mu volám já a ne někdo jiný. Zhluboka se nadechnu a vydechnu, než odpovím.
"Taky tě ráda slyším," pronesu naštvaným hlasem, "a proč se ptáš na zbytečné otázky?" Nastane ticho. Mám radost, že jsem ho naštvala.
"Viděla ses s ním?" On žárlí? Jako vážně?!
"Do toho ti nic není." Zavrčí a slyším jak skřípe zuby.
"Jsem tvůj manžel! Je mi do toho všechno!" Vybuchne.
"A co má být? Já jsem tvá žena a neznamená to vůbec nic. A to, že jsi můj manžel už pro mě nemá žádnou cenu, protože ses mě zbavil jak nějakého odpadu. Takže buď tak laskavý a přestaň mě kontrolovat," naštvaně položím telefon.

Z očí mi tečou slzy a jsem naštvaná. Na něj taky, ale na sebe víc. Mám vztek, že bych chtěla, aby byl on ten, komu se můžu se vším svěřit a komu na mě záleží; ten, kdo tu pro mě vždycky bude.
"Sarah," úplně jsem zapomněla, že tady Beth je. Obejme mě a já se nezmůžu absolutně na nic. Sesunu se na židli a rozpláču se naplno.

Cítím se zlomená, podvedená a ztracená. Jak můžu cítit tolik bolesti najendou?
"Moc mě to mrzí. Nevěděla jsem, že to bylo takhle."
"To nevěděl nikdo," zavrtím hlavou, " je to tvůj bratr. Nechci nikoho zatěžovat našimi problémy."
"Vždyť jsme rodina. Můžeš mi říct cokoliv! Jsem tady pro tebe," usměji se na ni a přikývnu.

•••

Dny se mění v týdny, které plynou rychleji, než bych čekala. Občas bojuji s nutkáním zvednout telefon a zavolat mu, že už cítím pohyby, nebo že vím, že to bude holčička, ale vždycky se rozpláču a nadávám sama sobě.
Nezajímá ho to. Jsem mu ukradená stejně jako naše dítě. Beth je pro mě jako sestra, která mě podrží vždy, když to potřebuji.
Občas jezdím za mamkou a sem tam tam potkám i Brooklyna, ale jen výjimečně. Jako by mu pohled na mě připomínal, co nikdy nebude jeho.

Blíží se léto a celá situace s jednáním se vleče. Sem tam se ke mě dostane zpráva, o situaci na severu, ale všichni se to přede mnou snaží tajit.
Občas mi stačí jen Bethin ustaraný pohled a vím, že to nejde jak by mělo.

Vedro je úmorné a mě je neustále horko a nemůžu spát. Uprostřed noci, když konečně usnu mě probudí hluk. Vstanu a obléknu si župan, abych se šla podívat co se děje.
Tělem mi projede příšerná bolest, až se musím opřít o křeslo a prodýchat to.
Otevřou se dveře, do kterých vběhne vyděšená Beth.
"Sarah? Je všechno v pořádku?" Pokusím se s úsměvem přikývnout, ale bolest se opakuje, až pevně stisknu víčka k sobě a s vypětím všech sil potlačím výkřik.

"Holka," přistoupí ke mě aby mě podepřena, "ty si teda umíš vybrat dobu," smutně se zasměje a pomůže mi.
"Po kom ty to máš?" Zavrtí hlavou a když se na sebe podíváme, musíme se zasmát.
Jasně že po otci.