Nitě osudu

26

"Je to nádhera," vyruší mě z myšlenek tichý hlas následovaný tlumenými kroky. Jen přikývnu a s úsměvem ho nechám, aby mě přitiskl k sobě a mlčky sledujeme tu nádhernou podívanou.
"Všechny jsou pro ni?"
"Ano, některé i pro nás. Na každém je napsaná modlitba, nebo přání pro Stell nebo nás tři." Líbí se mi, jak ji nazval. To, jak o ní mluví, s takovou něhou a láskou.

"Co s námi bude? Zvládneme to?" Ta vyhlídka na blížící se válku mě neustále děsí.
"Zvládneme. Než se naděješ, bude po všem a budeme už pořád spolu," to je to, co mě děsí asi nejvíc. Že když ho budu potřebovat, nebude tu.
"Kdy budeš muset odjet?" Ani to snad vědět nechci, ale ta nejistota je ubíjející.
"Ještě ne," vydechne a sevře mě pevněji, "nemysli na to," políbí mě na krk až se zachvěji. S takovou na to přestanu myslet hodně brzo, napadne mě.

Jako by poznal, na co myslím. Pousměje se a políbí rozechvělou kůži jen o kousíček vedle. Blaženě vydechnu a skousnu si ret. Nechci aby věděl, jak velkou moc nade mnou má.
Nechápu, jak může i přes oblečení mou pokožku rozvibrovat tak, až se mi rozklepou kolena a naskáče husí kůže.
"Co to děláš?" Vyplašeně zamrkám, když mi začne vyhrnovat sukni. Aniž by se zastavil ve svém počínání se zhluboka nadechne s nosem zabořeným do mého krku.

"Nechápu, jak jsem bez tebe mohl žít," zašeptá a vsune prsty mezi má stehna, až dlouze vydechnu a opřu se o kamenné zábradlí balkonu, "už jen tvá vůně mě přivádí k šílenství."
Zalapám po dechu a i když jsem si říkala, že se mu nepoddám jen tak, nedokážu se ovládnout a když mě něžně polaská prsty, poodtádnu nohy od sebe.

Otočí mě k sobě čelem a udělá pár drobných kroků, až narazím do zábradlí, o které se opřu. V tmavých očích mu svítí odlesky stovek lampionů a umocňují tak intenzitu pohledu, kterým na mě shlíží.
"Jsi nádherná," zachraptí, když se jeho prsty znovu dostanou pod sukni. Skousnu si ret a zrychleně oddechuji, mezi tím, co ho pozoruji jak si přede mnou kleká, aby mě o pár vteřin později přinutil zasténat a zvrátit hlavu.

"Libí se mi jak jsi vlhká," spokojeně zabručí a znovu mě připraví o dech. Jazyk se pomalu proplétá zákoutími až nakonec najde svůj cíl, u kterého se zastaví a připojí i rty, kterými mě přivádí téměř k šílenství.
Nedokážu zadržet návaly vzrušení, deroucí se z mého hrdla. Nadzvednu jednu nohu, kterou uchopí a sevře v dlani, když mě nasaje.

"Ježiši," vydechnu a snažím se v rámci možností ztišit své projevy spokojenosti. Netrvá to dlouho a musím si pevně skousnout dolní ret abych nevykřikla nahlas.
Zrychleně oddechuji a jeho spokojený úsměv, když se postaví a samolibě olízne rty, mě přinutí ztěžka polknout.

"Nedáme si vanu?" Nadzvedne jeden koutek až se neubráním úsměvu a nechápavě zavrtím hlavou a sklopím pohled.
"Tak pojď," proplete naše prsty a za ruku mě odvede dovnitř.
Sleduji ho, jak napouští vanu a u toho si svléká slavnostní uniformu. Nedokážu od něj odtrhnout pohled. Když si svlékne košili a odloží ji ke zbytku oblečení, skousnu si ret a se spokojeným úsměvem se opřu o stěnu, abych si ten výhled maximálně vychutnala.

"Jak se ti líbil dnešek?" Otočí se ke mě a po chvíli, kterou potřebuje k tomu, aby mu došlo co se děje, se usměje a sáhne po zapínání kalhot. Pomalým krokem zamíří ke mě a než stane těsně u mě, nemá na sobě vůbec nic.
"Mám takový dojem, že dnešek ještě neskončil," nadzvednu obočí a když mu zacukají koutky pousměji se také.

"To hádáš správně," zatáhne za šněrování šatů a vysloveně si užívá každé poutko i knoflík, který ho dělí od toho, že mi šaty sklouznou z ramen.
Poodstoupí a pomalu mě sjede hladovým pohledem k nohám a zpět.
Otočí se k vaně a prstem mi naznačí abych šla za ním. Otočí kohoutkem pro zastavení vody, s tichým šploucháním se posadí dovnitř a čeká, než se připojím.

Jeho pohled mě přinutí se konečně pohnout a vklouznout do teplé vody.
"Děkuju," zamrkám a nepatrně zavrtím hlavou, "žes mi dala ještě šanci. Moc si toho vážím."
"Já jsem taky ráda. Teda zatím," usměje se a vztáhne ke mě ruce. Když se uvelebím v jeho náručí, spokojeně se nadechne a políbí mě na rameno.
"Dnešek byl nádherný," vydechnu, "doufám, že všechny ty přání a modlitby Stelle pomůžou, aby měla takový život, jaký si zaslouží."
"Ty si taky zasloužíš mnohem víc," zašeptá a paže kolem mě se sevřou o něco víc.

V jeho hlase zaznívá smutek a skleslost. Pootočím se abych na něj viděla. Smutně se pousměje a zastrčí pramen vlasů za ucho.
Cítím, jak začíná být vzrušený.
Propletu naše prsty a palcem přejedu po kloubech jedné jeho ruky.
"My všichni," zašeptám a pomalu pohnu boky. Přivře oči a zabručí.

"Borůvko," vydechne a stiskne mi ruce.
"Ano?" Znovu se dám do pohybu a tentokrát nepřestanu. Když si myslím, že je připravený, nadzvednu se a nechám ho, aby mě celou naplnil. Pomalu dosednu s otevřenými ústy a dlouze vydechnu.

"Jako bys byla stvořená přímo pro mě. Každá tvá část je dělaná přímo mě na míru," uchopí do dlaně jedno ňadro a jemně ho promne až vzrušeně zavrním a zastavím se.
"Nepřestávej," zašeptá a mokrými prsty sjede pod vodu mezi má stehna a pohladí mě až se prohnu a znovu se dám do pohybu.
"Ano," zasténá spokojeně a dál mě povzbuzuje až nedočkavě zrychlím.
Zrychluji stejně, jako jsou hlasitější mé zvukové projevy.
Voda se čím dále víc čeří a je mi úplně jedno, že šplouchá tak vysoko, až je mokrá zem.

"Udělej se se mnou, borůvko," cedí skrze zaťaté zuby jako by se snažil svůj orgasmus potlačit. Zvedne ruce a stiskne mokrá prsa a přirazí mě na sebe tak tvrdě, až mi tělem projede ochromující vlna vzrušení společně s tlumeným výkřikem.
V ten okamžik sevření bolestivě zesílí a ucítím na krku teplý dech a teprve po chvíli mi dojde, že se do mě zakousl. Nevím proč, ale nevadí mi to, i když si jsem jistá, že mi otisk jeho zubů zůstane ještě pár dní.

Ještě hodnou chvíli mlčky sedíme, než se pomalu zvedne, vezme osušku, do které mě zabalí a odnese do ložnice. Posadí mě na postel a sám se jde osušit.
Zkontroluji Stellu, která klidně spinká a tak na sebe hodím jen košili a unaveně si lehnu na postel.

Když si uvědomím, že jsem usnula, posadím se. Zamračím se, když zjistím, že jsem v posteli sama. Z chodby uslyším hlasy a tak vstanu a co nejtišeji vyjdu do tmy.

"Tagare," ženský hlas zní naléhavě.
"Karen," měla jsem ji poznat hned.
"Vím, že to potřebuješ stejně jako já," opatrně nakouknu za roh, kde uvidím Karen, jak se po něm sápe.
"Karen, dost," chytne ji za ruce, ale vysmekne se mu a než se naděje, jednu mu vrazí přímo do rozkroku.
"Poznám to. Ona ti nedá to, co potřebuješ."