Nitě osudu

3

Tagar stojí s rukama v kapsách, na sobě vojenskou uniformu v černé barvě. Jakmile otevřu dveře, zvedne ke mě znuděný pohled a sjede mě od hlavy k patě, jako by hodnotil, jestli s někým takovým půjde do společnosti.
Nepatrně se mu nadzvedne obočí, ale to je všechno. Když nic neřekne, ani se nepohne, začínám pochybovat o tom, že je normální.
"Můžeme jít? Nebo tu hodláš jen stát a civět na mě?" Zeptám se ho nakonec. Přimhouří oči a naštvaně se nadechne. Bez jediného slova mi nabídne ruku, do které se po chvíli váhání zavěsím a společně zamíříme chodbou.

V sále opět hoří svíčky a většina účastníků už se baví. Je tu mnohem více lidí než jsem čekala, ale aspoň tak mám šanci se ztratit v davu. K mému zděšení zamíříme k hlavnímu stolu, u kterého sedí princezna a odhaduji, že starší muž a žena jsou jejich rodiče. Místa po jejich druhé straně byli prázdná. Tak nějak čekám, že tam budeme sedět my a tak mě to nepřekvapí.

"Matko, otče," začne princ.
"Synu," král se sice tváří vážně, ale z jeho pohledu je poznat, že je to sympatický muž, "představíš nám svůj doprovod?" Podívá se na mě a mírně se pousměje.
"Tohle je," ukáže na mě a nastane ticho. Mám chuť se na něj otočit a osopit, ale ve společnosti královské rodiny se nezmůžu na nic jiného, než že se ukloním a dokončím větu za něj: "Sarah, výsosti."

Král ke mě přistoupí a nabídne mi ruku, aby mi pomohl vstát.
"Rád vás poznávám." Usměji se na něj a když přistoupí i královna, začnu přemýšlet, jestli jejich syn, je vůbec jejich syn. Není jim povahově ani trochu podobný.

"Rádi tě poznáváme a moc se těšíme, až tě lépe poznáme." Přistoupí ke mě i princezna a podá mi ruku.
"Jsem Elisabeth. Ode dneška jsme jako sestry," nečekaně mě obejme. Chvíli zaraženě stojím, než ji na okamžik obejmu.

"Směl bych si zamluvit první tanec?" Ozve se král se širokým úsměvem. Aniž bych se obtěžovala zjistit, co na to říká Tagar přikývnu.
Usadí mě vedle Tagara na stranu dál od krále a královny, za což jsem vděčná. Aspoň na mě nebude nikdo moc mluvit.
Jakmile nám přinesou jídlo, Tagar se ke mě nakloní a zavrčí:
"Aspoň ses mohla zeptat, než jsi souhlasila." Jen se zasměji a pustím se do jídla.
"Tak pardon, měla jsem pocit, že ani nevíš že existuju."
Jen si odfrkne a dál se nebaví.

Po jídle se místností rozline hudba a za okamžik se vedle mé židle objeví král.
"Smím prosit?" Usměji se a vstanu. Jsem za tu dočasnou záchranu vděčná.
"Tak, povězte mi o sobě něco?" Začne, když se přidáme k ostatním tanečníkům.
"Je mi dvacet sedm, mám tři starší bratry a doma jsem s mamkou zbyla jako poslední."
"A co váš otec?"
"Zemřel před několika lety."
"To mě mrzí. A jak se vám u nás líbí?"
"Je to tu nádherné, jen na něco takového nejsem zvyklá." Usměje se na mě a pevněji stiskne mou ruku.
"Tak si zvykněte, budete tu žít zbytek svého života. Přestože Tagar tráví hodně času na severu, už to nebude dlouho trvat a vrátí se zpět. Taky doufáme, že nás jednou přijmeš jako rodinu."
"Děkuju, moc si toho vážím." Usměji se a zbytek tance oba mlčíme.

Když skladba skončí, těším se, jak si sednu, ale najednou se vedle mě objeví Tagar. Bez jediného slova ke mě vztáhne ruku. Král nás nechá o samotě a když začne hrát hudba, mé váhání je rázem vyřešeno.
Neochotně jeho nabídku přijmu.

"To budeme zbytek života mlčet?" Už začínám být z jeho chování vytočená.
"Možná," odpoví stroze.
"Tak to bude vážně pohádka," vydechnu vyčerpaně.
"Proč ses vůbec s tímhle namáhal, když se nehodláš chovat jako normální člověk?"
Podívá se na mě s přimhouřenýma očima a tvrdý výraz v jeho tváři se ještě prohloubí.
"Ze společenského hlediska se očekává, že spolu budeme tančit."
"Aha. Ty jsi typ, který dodržuje pravidla? To jsem netušila. Podle toho, žes nebyl přítomen večer při krájení dortu a podle toho, jak se chováš jsem to nějak přehlédla."

"Přestaň provokovat," zasyčí a snad si ani neuvědomil, že mě stiskl pevněji.
"Myslíš si, že jsi jediný, kdo tu nechce být? O nic z tohohle jsem se neprosila. Jen jsem chtěla přežít ten trapný Den vyvolení a vrátit se domů za mámou, bráchama a za -" zarazím se.
Teprve teď jsem si za celou dobu vzpomněla na Brooklyna. Jak jsem na něho mohla zapomenout?
"Za kým?" Zeptá se zvědavě.

Nadechnu se a zpříma se mu podívám do očí.
"Po tom ti nic není," odpovím rozhodně, "jsem unavená, jdu si lehnout," a aniž bych mu dala jakýkoliv prostor pro námitky odejdu.
Celou cestu do pokoje to ve mě vře a zároveň přemýšlím nad tím, jak je možné, že jsem zapomněla na svého nejlepšího přítele?

Otevřu okno, abych dovnitř pustila čerstvý večerní vzduch. Zhluboka se nadechnu a ramena mi poklesnou úlevou i únavou. Potřebuji se vyspat a podívat se na všechno s čistou hlavou.
Z přemýšlení mě ale vytrhne klepání na dveře.
"Ano?" Ve dveřích se objeví dívka, která je už podle pohledu jedna ze služebných.
"Paní," ukloní se, "mám vám vyřídit, že pokud se chcete setkat se svou rodinou, mám vás přivést."

"Cože? Můžu se vidět s rodinou?" Tohle zjištění se teď stalo mím majákem.
"Jistě," usměje se na mě.
"V tom případě určitě chci," vyjdu za ní a nechám se odvést k velkým dveřím, kde mě dívka nechá a odejde.
S nadšeným úsměvem a nedočkavostí vstoupím. Uvnitř najdu mamku i bráchy, ale jediný, kdo mi zničí nadšení je Tagar, který se s nimi o něčem baví. Jakmile vejdu, všichni se ke mě otočí, ale můj tázavý výraz spočine na tom jediném, kterého bych tu nečekala. Dívá se na mě s přimhouřenýma očima a už typicky nečitelným výrazem.

"Nechám vás o samotě," otočí se k matce a pak kolem mě vyjde ven.
Jakmile jsme sami, znovu se usměji a rozběhnu se k matce.
"Ahoj zlato," obejme mě pevně kolem ramen.
"Ahoj mami."
"Ukaž se," odtáhne si mě na vzdálenost paží a prohlédne si mě, "jsi nádherná. Vypadáš jako opravdová princezna."
"Mami," napomene ji jeden z bratrů, "ona teď ale princezna je." Převrátím oči a otočím se na něj.
"Tak to by ses měl poklonit, ne?" Popíchnu ho a vypísknu, když mě chytí a zvedne do vzduchu.
"Moc si nevyskakuj, pořád jsi menší."

Následující minuty jsou nejpříjemnější, jaké jsem za poslední dny zažila. Bohužel, utekly až příliš rychle.
"Měj se krásně, dítě. Hlavně buď šťastná," obejme mě a cítím, jak se mi do očí derou slzy.
"Ty taky mami. Dávejte na ni pozor," rozloučím se i s bráchama a když odejdou, vyjdu druhými dveřmi, abych se mohla vrátit zpět do svého pokoje.

"Nemáš právo tu být," otočím se za hlasem a při pohledu na dva muže, kteří stáli naproti sobě jako rozzuření býci, strnu. Ztěžka polknu a nedokáži se přinutit udělat absolutně nic.
"Ať jsi pro ni byl cokoliv, teď jsi nikdo. Už do tvého světa nepatří. Teď je to má žena a nedopustím, aby kdokoli z tvého světa zasahoval do toho mého."

Přestože byli přibližně stejně vysocí, Tagar v tomhle duelu měl jasně navrch. Stál vzpřímeně a jeho sebevědomí se nad Brooklynem tyčilo jako Mount Everest.
Ten se vztekle krčil a vidím, jak tiskne ruce v pěst.

Tohle nedopadne dobře.