Nitě osudu

34

Nedokážu ze sebe dostat ani slovo. Jen na něj paralyzovaně hledím a snažím se přijít na to, jestli se mi to zdá.
Když zvedne ruku a vztáhne ji mým směrem, sleduji každý jeho pohyb a když na tváři ucítím teplý dotek, do očí mi vhrknou slzy, které se proudem řinou po tvářích.

"No tak, Borůvko, neplač," to oslovení mě definitivně vykolejí a rozpláču se naplno. Pomůže mi na nohy a když se párkrát zhluboka nadechnu, abych se vzpamatovala, zpříma se na něj podívám.
Pořád se usmívá a v očích má slzy, ale jediné, na co dokážu myslet je bolest.

Pevně stisknu čelisti a ruka mi vylétne dřív, než to stihnu pořádně promyslet. Vrazím mu facku, až mi v zápěstí začne škubat a necítím prsty. Začnu do něj bušit pěstmi.
"Lháři! Kdes byl? Slíbils to! Slíbils že tu budeš! Nechals mě na všechno samotnou! Myslela jsem si, že jsi mrtvý!" Hlasitě vzlykám a nakonec už ani nemám sílu ho dál bít.

Nic neřekne, jen mě pevně sevře v náručí a když mi opět nohy vypoví službu, posadí si mě do trávy na klín.
Pomalu se se mnou kolébá dopředu a dozadu, jako by utěšoval malé dítě.
"Omlouvám se," zašeptá a sevření ještě zesílí, "moc mě to mrzí."

Trvá mi hodnou dobu, než se uklidním, otřu si oči a seberu odvahu k němu vzhlédnout.
Na rtu má kapku krve, nejspíš od mé facky, a tvář, přestože je zarostlá má rudou barvu.
"Promiň," pohladím špinavou kůží. Zavrtí hlavou a pousměje se. Položí hlavu do mé dlaně a na chvíli přivře oči.
"Nemáš se za co omlouvat. Jsem rád když vím, že ses nezměnila," musím se zasmát.

Opřu své čelo o jeho a oba chvíli mlčíme.
"Co se stalo? Tehdy v našem pokoji?" Začne jako první.
"Byla to Karen. Pokusila se ublížit Stelle, tak jsem ji bránila. Nevěděla jsem co jiného dělat a tak jsem utekla."
"Mrcha," procedí mezi zuby, "ale jste v pořádku?" Přikývnu.
"V tom zmatku jsem vás chtěl jít hledat, ale otec mi to zakázal. Každý den jsem se modlil, aby se vám nic nestalo."
Obejmu ho kolem krku a přitisknu k sobě.
"Nic se nám nestalo jen dík tobě. Nebýt toho nože, nevím co bych dělala." Záboří obličej do prohlubně v mém krku a oddechne si.

"U všech bohů," oba sebou trhneme, když se opodál ozve překvapené vypísknutí.
Je to Beth. Stojí jako opařená a zírá na svého bratra, jako by to byl duch, čemuž se vůbec nedivím.
"Tagare?" Vstanu, aby se spolu mohli přivítat.
"Ahoj sestři," obejme ji.
"To není možné, ty žiješ," vydechne a podívá se na mě, jako by chtěla ujistit, že se jí to jen nezdá. Přikývnu ona se rozpláče.
"Musím to říct našim," rozběhne se zpět až se musím smát, když málem upadne.

"Tak pojď," pobídnu ho a chytnu za ruku, ale on mě zastaví a otočí k sobě.
"Ještě ne, ještě to pár minut vydrží," odhrne pramen vlasů, který mi spadl do tváře.
Najednou si přede mnou klekne a položí dlaně na břicho.
"Moc se omlouvám," zašeptá a prsty přejíždí po látce, "každý den jsem prosil bohy, abych vás mohl zase vidět. Každou minutu každého dne jsem přemýšlel kde jste a jestli jste v pořádku. Dal bych cokoliv za to, abych s vámi tehdy mohl zůstat," políbí břicho a vstane, "doufám, že mi odpustíš."

Zavrtím hlavou. "To nebylo tvé rozhodnutí. Tys chtěl zůstat," smutně se pousměje a přikývne.
"Chyběla jsi mi," zašeptá.
"Ty mě taky," obejmu ho kolem krku a po chvíli co na sebe hledíme se postavím na špičky a jemne ho políbím. Cítím jak se zachvěl, což mě přinutí se pousmát.

Přitiskne mě k sobě až na chvíli přestanu dýchat a tělem se mi rozlije ten dobře známý pocit, který jsem už tak dlouho necítila. Najednou se odtáhne a zrychleně oddechuje.
"Měli bychom jít," v jeho hlase je cítit touha i to, jak se ze všech sil snaží ji ovládnout. Jen přikývnu, protože si jsem vědoma toho, že bych ze sebe nedostala ani slovo.
Proplete své prsty s mými a společně zamíříme zpět.

Ani nemusíme nikoho hledat, Beth zburcovala snad celý dům. Pustím ho, aby se mohl přivítat s rodiči a ještě jednou obejmout svou sestru.
Trvá to snad věčnost, než se dostaneme do pokoje, kde Stellu hlídá chůva. Ta ke mě vztáhne ruce a tak ji zvednu.
Chvíli si se zájmem prohlíží mého společníka a po chvíli váhání se na něj usměje a natáhne k němu ruce.

"Ahoj princezno," vezme si ji a sevře v náručí, "ty jsi vyrostla. Chyběla jsi mi," políbí ji do vlasů. Musím se tomu pohledu usmát. Myslela jsem si, že tohle už nikdy neuvidím a najednou byl tady. Živý. Pořád tomu nemůžu uvěřit.

Únava celého dne se začíná projevovat a tak si promnu unavené oči a potichu, abych jí neprobudila, zamířím do koupelny, odkud se line světlo a tiché šumění vody.
Jakmile si mé oči přivyknou, pohledem zabloudím do sprchy, kde pod tekoucí vodou stojí bez hnutí zády ke mě muž, o kterém jsem si myslela, že už ho nikdy neuvidím. Dveře nechal pootevřené a tak mám dokonalý výhled na tělo, které mi nedávalo spát a vyvolávalo ve mě pocit touhy.

Zděšeně vydechnu, když na zádech zahlédnu rudé jizvy. Co mu to provedli?! Pomalu k němu přejdu a zvednu ruku, abych se konečky prstů jemně dotkla jedné z nich.
Dlouze vydechne a zachvěje se.
"Bolí to?" Zeptám se a on jen zavrtí hlavou.
"Už ne."

"Povíš mi někdy, co se ti stalo?" Otočí se ke mě a spočine na mě unaveným pohledem plným bolesti. Ztěžka polknu, na hrudi má jizvy stejně jako na zádech.
Vztáhnu ruku a se zamračeným výrazem přejedu po kdysi hladké kůži.
"A chceš to vůbec vědět? Už nikdy nebudu vypadat jako kdysi. Teď jsem jen zjizvený mrzák. Pochopím, když už mě nebudeš chtít."

Udiveně znednu pohled. Myslela jsem si, že si dělá legraci, ale jeho výraz svědčí o tom, že to myslí smrtelně vážně a trápí ho to.
"Vážně? Myslíš si, že jsem s tebou byla jen proto, jak vypadals?"
Pokrčí rameny a povzdechne si. Odvrátí pohled stranou, abych nemohla vidět tu bolest, kterou cítil a byla téměř hmatatelná.
"Už nevím vůbec nic. Zlomili mě, srazili na kolena a přinutili prosit o smrt. Já. Myslel jsem si, že se odtamtud už nikdy nedostanu," uchopím jeho tvář do dlaní a přinutím se na mě podívat.

"Tagare, miluju tě proto jaký jsi, ne proto jak vypadáš," jako by mi nevěřil, "vím, že miluješ naše děti. Jsi laskavý, moudrý, věrný a jednou z tebe bude skvělý král. S tím se tvým otcem souhlasím.
S tebou se cítím milovaná a v bezpečí. S tebou mám pocit, že ať se stane cokoliv, tak společně to zvládneme. Nevím, kolik nám na tomto světě zbývá času ale vím, že ho chci strávit s tebou.
A žádné jizvy na tom nikdy nic nezmění."