Nitě osudu

31

Ráno přijde Garna brzy, aby mohla upravit šaty, které jsou mi už těsné. Naštěstí to zachrání šněrovačka, která jde povolit, ale i tak budu potřebovat nové.

Při cestě na snídani se obrňuji, abych zvládla ty soucitné pohledy a řeči. Jak jsem čekala, všichni už jsou v jídelně a tak přicházím jako poslední. Ihned po vstupu se k nám vrhne královna, která vypadá strhaně a nevyspaně, což chápu. Také jsem toho moc nenaspala.

"Sarah, tak rádi vás vidíme," obejme mě a vezme si malou do náručí.
"Nápodobně," přivítám se i s králem, který vypadá ještě hůř než jeho žena.
Když mě od sebe odtáhne, zkoumavě se na mě zadívá a pohledem se zastaví na břiše. Vzhlédne s tázavým výrazem a tak jen přikývnu.
V jeho očích se objeví slzy a znovu mě obejme.

"Můj syn už mi odpustit nemůže, ale mohla bys ty? Náš poslední rozhovor nebyl zrovna takový, jak bych si přál. Kdybych věděl co se stane, řekl bych mu něco jiného," zašeptá a odtáhne se.
"A co?" Vypadá, že to že sebe potřebuje dostat ven.

"Řekl bych mu, jak jsem na něho pyšný. Na to, jakým mužem se stal a že z něj jednou bude dobrý král, kterého si tato země zaslouží. Že může být hrdý jakou má ženu a dítě. Děti," pousměje se, "byli jste pro něj vším. Chtěl vás jet hledat víc, než bojovat za vlast, což jsem u něj viděl poprvé. Jeho touha po cti a slávě bývala silná. Překvapilo mě, když ji překonala láska k rodině a za to jsem si ho nesmírně vážil."

Vyslechnu si jeho zpověď a očividně se mu ulevilo.
"Určitě vůči vám nechoval zášť za to, co jste mu řekl. Věděl, že ho máte rád a vážíte si ho. Hádám, že pokud by věděl, že je to váš poslední rozhovor, také by chtěl říct něco jiného."
V tomhle lhát nemusím. Znala jsem ho dost dlouho na to, abych věděla, že přestože s některými otcovými rozhodnutími nesouhlasí, vždy je respektoval a jeho si vážil.

"Díky," jako by to bylo přesně to, co potřeboval slyšet.
"Věděl to?" Pokyne mým směrem. Přikývnu a podvědomě si položím dlaň na břicho.
"Co věděl?" Vloží se do hovoru královna po tom, co se dostatečně přivítala s vnučkou. Pohled na nás dva jí očividně dal dostatečnou odpověď.
"Oh, dítě," obejme mě a jako by to byl signál pro 'hromadné objetí '. Musím se tomu pousmát.

~

Dny plynou a měsíc uteče jako voda, ale pro mě je to málo.
"Pořád černá?" Vyruší mě z myšlenek hlas za zády. Je to Kelen, jak jinak. Za posledních pár dní jsme se spřátelili a přestože mi vždy připadal úplně jiný než Tagar, zjistila.jsem, že si jsou hodně podobní.
"Jo."
"Ne, že by ti černá neslušela, ale je ti jasné, že to břicho nebudeš moct maskovat pořád?" Zacukají mi koutky.

Vím, že mu bratr chybí stejně, jako mě manžel, ale jeho smysl pro humor a to, jak mi dokáže zvednout náladu je osvěžující změna. Občas potřebuju vypadnout od toho všeho smutku a truchlení a on to chápe.
"Předpokládám že lidi nejsou tak nevzdělaní, že by neuměli počítat do dvou a nepoznali, že místo jednoho dětí mám dvě. Ale jo, tak nějak jsem to měla v plánu. Zatloukat, zatloukat, zatloukat."

Zasměje se a posadí se vedle mě.
"Nechceš se projet? Dnes bude krásný výhled," přikývnu a zamíříme ke stájím.
O pár minut později už vyjíždíme z nádvoří do lesa a zastavíme až na srázu, ze kterého je nádherný výhled jak na město, tak na západ slunce, které se sklání na obzoru a na obloze hraje všemi barvami.

"To je nádhera," vydechnu a pousměji se.
"To je. Jako každý den," otočím se k němu a praštím ho do ramene.
"Nech si to," pozoruji barvy, dokud úplně nezmizí.
Vracíme se pomalým tempem a ztemnělým lesem. Dřív bych se bála, ale naučila jsem se emoce vypínat.

"Tak zítra?" Přikývnu a dál se věnuji hřebelcování koně.
Zítra. Toho dne se už chvíli děsím.
Protože nebylo tělo a Tagar nemohl být řádně pohřben, rozhodlo se, že bude alespoň obřad rozloučení. A protože na zítřek připadá den, kdy se narodil, byl vybrán právě ten.

Garna mě oblékne a když se postavím před zrcadlo, zaplaví mě vzpomínky na minulost. Jsou velmi podobné těm, které jsem nosila dříve a oproti všem, co jsem nosila do teď měli úplně jinou barvu. Černou vystřídala téměř bílá.

Beth přijde pro Stellu a když zůstanu sama, tíha dnešního dne na mě dopadne ještě víc.
Zavřu oči a zhluboka se nadechnu. Potlačím všechny emoce a z pokoje vycházím s nečitelným výrazem.

Překvapí mě, kolik lidí přišlo, aby se rozloučilo. Sice se rozloučení nekoná jen pro Tagara; je pro všechny padlé, ale i tak mi přijde, že je zde neskutečné množství lidí.

Stojím na vrcholku schodiště a čekám. Přede mnou vojáci vytvořili uličku, aby mi udělali místo. Vedle mě se objeví generál, od kterého převezmu vojenskou helmu a pokynu mu.
Otočím se k davu a pomalu scházím ze schodů. To ticho je děsivé. Ruší ho jen zvuky kovu brnění, jak se vojáci po tom, co projdu kolem nich, obrací mým směrem.

Mám pocit, jako bych šla snad rok, než vejdu do chrámu, kde na oltáři hoří stovky svící a mezi nimi je prázdné místo určené pro helmu, která symbolizuje všechny zesnulé.
Položím ji na oltář a poodstoupím.

Zalapám po dechu a přitisknu dlaň na břicho, když ucítím pohyb. Je to tak nečekané, že mě to absolutně rozhodí. Z očí se mi začnou kutálet slzy a ramena se třást potlačovanými vzlyky.

Ať jsi kdokoliv, vzhlédnu k oltáři, nenávidím tě! Vzal jsi mi to jediné, co mému životu dávalo řád. Vzal jsi mi člověka, kterého jsem milovala víc, než bych si kdy dokázala představit.