Nitě osudu

7

Když se večer utáboříme a já můžu sesednout, uleví se mi. Jsem unavená a nohu už ani necítím. S hlasitým vydechnutím se svalím na postel, která je nepříjemně tvrdá, ale lepší něco než nic.
Stáhnu si boty a shodím kabát, který je ušpiněný od prachu. Kůže má fialovo zelenou barvu a stále je nateklá.
Stáhnu kalhoty a položím se, abych si narovnala záda a protáhla se.

"No tak! Slyšíš?!" Zamrkám a zjistím, že jsem usnula. Posadím se a promnu oči. Dovnitř vejde Tagar a rozhlédne se kolem.
"Tys spala?" Jako by to byl zločin.
"Ano," potlačím zívnutí.
"Aha. Tak tady počkej," a zmizí stejně jako přišel. Nechápu, co vlastně chtěl.

O chvíli později se vrátí s miskou a kusem pečiva.
"Na, musíš něco sníst," nevěřícně hledím na jídlo a pak se podívám na něj.
"Díky?" Je divné, když dělá taková gesta. Nejistě se posadím a bolestivě si poposednu. Dlouhé sezení v sedle je dost bolestivé.
"V pohodě?"
"Jo, jen nejsem zvyklá tak dlouho sedět v sedle."
"Jo, zítřek bude drsný. Kdybys potřebovala pauzu, stačí říct," tak tohle chování je vážně divné.
"Dobře," raději se pustím do jídla, než abych se zaobírala jeho chováním.

"Tak jo. Přijdu později, musíme probrat další postupy," vstane a vyjde ven. Mám chuť za ním zavolat, že nemusí spěchat, že s ním vůbec nepočítám, ale nakonec to nechám být.
Sním všechno, co mi přinesl a pak se znovu odeberu do říše snů.

"Sarah, Sarah vstávej, musíme vyrazit," neochotně se posadím a promnu ospalé oči. Nechce se mi, ale zjištění, že nejsem pořádně přikrytá a košile mi sjela z ramene, mě během vteřiny dokonale probere.
"Tady máš něco k jídlu a za půl hodiny budeme vyrážet," vezme si kabát a vyjde ven.

Neochotně se obléknu abych nezmrzla, sním jídlo a když mi zbude trocha času, začnu s balením věcí. Když přijdou balit věci, poslechnu si přednášku, jak jsem to měla nechat na nich a nedělat si starosti.
Duch už osedlaný čeká a netrpělivě přešlapuje.

"Tak jo, kamaráde," pohladím ho po hlavě, "snad to zvládneme." Vyskočím nahoru a k bolesti nohy se přidá i bolest zadku, kterému se to ani trochu nelíbí.
To zvládnu. Rozhodně nebudu ta, která si bude stěžovat a zdržovat.
Jakmile si opět přivyknu monotónní chůzi koně a pravidelnému bodání v noze, vrátí se únava, která mi zavírá oči.

Po obědě se to trochu zlepší, ale jak čas ubíhá, bolest nohy i mého pozadí spolu s únavou začíná být nesnesitelné.
Ještě chvíli. Opakuji si a sleduji slunce, jak se pomalu blíží ke konci své každodenní cesty.

Nakonec se to dostane do takového stádia, že už nejsem schopná ovládat své tělo.
Oči se mi zavřou, a svaly se uvolní. Cítím, jak se sesunu na stranu a pak už jen chvilka letu a tvrdý dopad na chladnou zem.
"Paní!" Ani vyděšený hlas mě nepřinutí otevřít oči. Chci spát.
"Sarah!" Snažím se všechno ignorovat. Hlasy i ruce, které mnou třesou se mě snaží vtáhnout zpět do reality.

"Zavolejte doktora! No tak, prober se," neochotně zamrkám. Nelíbí se mi, že se mě dotýká a drží mě.
"Jsem v pohodě," zachraptím a snažím se zvednout, ale došlápnu na bolavou nohu až mi do očí vhrknou slzy a znovu se zhroutím do jeho náruče.
"Neřekl bych. Přestaň si hrát na hrdinku," zašeptá naštvaně tak, aby to nikdo jiný neslyšel.
"Utáboříme se tady," vydá rozkaz a když jako první rozloží náš stan, dovnitř přijde lékař, aby mě prohlédl.

Tagar celou dobu stojí v rohu s naštvaným pohledem a založenýma rukama. Chtěla jsem aby odešel, ale jeho výraz dával jasně najevo, že nikam nejde.
"To nevypadá dobře," otočí nohu, která hraje všemi barvami, "to už máte ale delší dobu," podívá se na mě. I když nechci, musím souhlasit.
"Dám vám na to mast od bolesti a stáhnu to, aby tolik nebolel. Jinak jste jen trochu potlučená. Nic vážného," sbalí své věci a odejde.

Hodnou chvíli pořád bez hnutí stojí, ale pak jako by bouchnul.
"Co to mělo být? Říkal jsem ti, že máš říct, když budeš potřebovat pauzu! A co ta noha? Vypadá hrozně! Ptal jsem se tě, jestli jsi v pořádku a tys mi lhala!"
Nedokážu se na něho podívat. Zuří jako bůh pomsty a já jsem unavená abych se hádala.

"Už jsi skončil? Potřebuju se vyspat," řeknu unaveně a aniž bych čekala na odpověď si lehnu a zavřu oči.
"Bože, drž mě," zaúpí, "dobře, promluvíme si zítra," když odejde, uleví se mi a během chvilky usínám.

Probudím se vyspaná a odpočatá. Posadím se a protáhnu. Překvapí mě, že je brzy. V táboře je klid a tma.
Rozhlédnu se po potemnělém stanu a můj pohled spočine na těle vedle mě. Nespokojeně si povzdechnu, ale už jsem si zvykla, že nic není tak, jak bych si přála.

Vedle sebe na bedně najdu ležet kus chleba a sýr. Mám hlad a tak všechno během chvilky sním. Znovu si lehnu a poslouchám ticho noci. S úsměvem zavřu oči a vzpomínám, jak jsem doma s bráchama v noci chodila tajně k řece lovit raky a ryby.
Úsměv zmizí a zůstane jen smutek a stesk po domově.

"Už si můžeme promluvit?" Neotevřu oči, jen si povzdechnu a pokrčím rameny.
"Pokud jsi už vychladl, tak klidně." Tak trochu čekám, že začne s další přednáškou, ale místo toho se vedle mě pohne a když pootočím hlavu a pootevřu oči zjistím, že se otočil na bok a dlaní si podložil hlavu.

"Odpočinula sis?" Přikývnu a čekám co bude dál.
"Dobře. Co noha?"
"Už tolik nebolí." Přikývne a chvíli mlčí, než pokračuje.
"Myslím že jsme nezačali zrovna správnou nohou."
"Vážně?" Nadzvednu obočí.
"Tohle všechno jsem nechtěl stejně jako ty, ale musíme se s tím smířit a naučit se spolu vycházet. Musíš ke mě být upřímná, jinak to dopadne jako včera. Už tak mám dost starostí a to dusno mezi námi to jen zhoršuje."

Má pravdu, zhoršujeme to jen sami sobě. Povzdechnu si a posadím se.
"Souhlasím, jen to prostě nejde ze dne na den. Nedokážu jen tak lusknutím prstu zapomenout na to, kdo jsem a odkud pocházím, a žít život někoho jiného."
"To chápu a mám to stejně. Jasně že to nepůjde ze dne na den. Taky to nedokážu a bude to chtít čas." Přikývnu.
"Takže se můžeme domluvit na tom, že se budeme snažit spolu komunikovat. Pro začátek."
"Dobře."

Bylo to zvláštní. Bylo to poprvé, co jsme spolu mluvili a nekřičeli na sebe. Pokud vše půjde dobře, dnes na večer bychom měli dorazit do města, kde budeme bydlet.
Už chci aby ta cesta skončila, ale na druhou stranu mám strach z neznámého.

Těsně po setmění dorazíme na kopec, ze kterého jsou vidět světla nedalekého města. Pobídnu koně, aby mi ostatní neujeli, a doženu Tagara.