Nitě osudu

14

Vlastní hlas mě přinutí otevřít oči a procitnout.
Byl to jen sen, ale pro mé tělo to bylo téměř skutečné. Ještě cítím vlhký dotek jeho úst a má kůže se stále chvěje.
Zamrkám, abych se probrala a rozhlédnu se po pokoji.

Ztěžka polknu, když u čela postele spatřím Tagara, jak mě propaluje se zadumaným pohledem. Najednou se mu nadzvedne koutek a nakloní hlavu ke straně.
"Zlý sen, nebo erotický?" Zeptá se pobaveně.
Podle toho, jak se okamžitě začnu červenat, mu ani odpovídat nemusím. Usměje se a já si přitáhnu přikrývku víc k tělu.
"Takže erotický. A byl jsem to aspoň já?" Tváří se mu mihne náznak pochybnosti.
"To ti neřeknu," zavrtím rozhodně hlavou. Přejde ke mě a posadí se na postel.
"Vzhledem k tomu, že jsi sténala jako včera bych řekl, že jsem to já byl, ale očividně to bylo něco, co se ti hodně líbilo," nakloní hlavu ke straně a přiblíží se ke mě, "řekneš mi co by se ti líbilo?"

Zavrtím hlavou a podívám se na druhou stranu místnosti.
"Za střízliva rozhodně ne," tato odpověď ho vůbec nenaštvala.
"To nebude problém, borůvko," zašeptá mi do ucha a zvedne se k odchodu.
Nevím proč, ale to oslovení mi připomene, jak jsme se k sobě dostali. Tehdy mě ani nenapadlo, že bychom spolu mohli vycházet. A co víc, spát spolu.
Zasměji se a zavrtím hlavou.

"Uvidíme se večer. Někam tě vezmu," posbírá si věci a odejde, aniž bych se k tomu jakkoliv vyjádřila.
Oddechnu si a svalím se na postel.
Sakra. Musím se naučit lhát.

Jak se snažím Karen vyhýbat, ne vždy se mi to podaří. Tak jako dnes.
Rozhodnu se si uvařit jídlo, které nám doma vařila mamka, ale v kuchyni narážím na jediného člověka, kterého vidět vážně nepotřebuju.
"Přejete si?" Zeptá se ironicky.
"Od tebe nic. Obsloužím se sama," odpovím stejným tónem. Zašklebí se a zamíří kolem mě ke dveřím.
"Dřív nebo později ho přestaneš bavit," sjede mě pohrdavým pohledem a odejde.

Špatná nálada za chvíli zmizí. Jen co se místností začne linout vůně, která mě vrátí do dětství a domů. Nemůžu se zbavit úsměvu a vzpomínek na rodinu.
"Co to tady voní?" Otočím se s vařečkou u pusy. S nevěřícím pohledem se na mě dívá.
"Ty vaříš?" Pokrčím rameny a vrátím se zpět k plotně, "Tak tohle je vážně překvapení. Můžu ochutnat?" Přejde blíž a podívá se mi přes rameno.

"Počkej než to bude hotové," plácnu ho po ruce a on se s úsměvem posadí.
"Co to je? To jsem nikdy nejedl. Hrozně moc to voní."
"To jsi jíst ani nemohl," zavrtím hlavou, "takové se na zámku nevaří. Je to jídlo chudých."
"To mi nevadí. Mám hlad a ze všeho možného bych si vybral tohle."
"S takovými soudy počkej až to ochutnáš," nandám na dva talíře a posadím se naproti něho.

Sleduji jak se nejdřív jídlem probírá a pak si nabere a plnou vidličku strčí do pusy.
"Tak co?" Zeptám se, když pořád přežvykuje a tváří se neurčitě.
"Chutná všechno co uvaříš tak dobře? Možná že se při výběru stala chyba. Mělas raději jít do kuchyně, to bychom všichni pak nedělali celé dny nic jiného než jedli." Zašklebím se na něj a dám se do jídla.

"Můžu tě o něco poprosit?" Nejistě zvednu pohled.
"Mohla bys to vařit častěji? Je to sakra dobré," pousměji se a přikývnu.
"Tak jo, měli bychom vyrazit. Obleč si něco míň formálního a vem si kabát. Počkám v jídelně."

Během patnácti minut jsem převlečená a společně vycházíme na ulici, kde se pomalu stmívá, ale lidí dnes spíše přibývá, než většinou v tuto dobu.
Všichni míří jedním směrem a my jdeme s nimi.
"Kam to jdeme?" Zeptám se po několika metrech.
"Dnes seveřané slaví jeden ze svých největších svátků. Celý den a celou noc slaví. Bude se ti to líbit." Tím si nejsem moc jistá, ale předpokládám, že to nebude čistě zábava, ale i politika.

Vejdeme do obrovského sálu a mě se zastaví dech. Je to nádhera! Úplně jiné než na jihu, ale má to své kouzlo.
Hned při vstupu nám do rukou dají poháry s nějakou tmavou tekutinou.
V místnosti je hluk, někde hraje hudba, podle zvuků bych řekla že se i tancuje, zbytek se baví, směje, jí a pije.

Už jsme zde pár hodin a musím říct, že se vážně bavím. Zdejší lidé jsou velice milí. Nevím, jestli jsou takoví vždy, nebo za to může množství alkoholu, ale cítím se komfortně.
Několik žen mě vytáhlo, aby mě naučily nějaký jejich tanec.
"S tím pitím bys měla brzdit," s pobaveným výrazem sleduje, jak do sebe klopím další, jak tomu tady říkají, korbel.
"A co mám pít, když tu nic jiného není?" Jen zvedne ruce v obranném gestu a už nic neříká.

Měl pravdu. Měla jsem brzdit.
To pití bylo záludné. Říkáte si: v pohodě, pořád nic necítím, to nic silného nebude. A než se nadějete, zjistíte, že jste ztratily pojem o čase a nepamatujeme si, co jste dělal před dvěmi minutami.

To všechno mi dojde v momentě, kdy si uvědomím, že jsme na ulici a Tagar mě někam nese. Zvednu hlavu a dezorientovaně se rozhlédnu.
"Kam to jdeme?" Jazyk se mi plete a musím vynaložit hodně energie, abych udržela otevřené oči.
"Domů," na tváři mu hraje pobavený úsměv, "říkal jsem ti, abys brzdila."
Místo odpovědi položím hlavu zpět na jeho rameno, ale oči nechám otevřené.
"Provedla jsem něco?" Ani nevím, jestli to vědět chci. Většinu večera mám v mlze a jen mlhavě si vybavuji útržky.

"Proč si to myslíš?" Pokrčím rameny.
"Nevím, ale skoro nic si nepamatuju."
"Tak to já si vzpomínám úplně na všechno," hlas zní spíš pobaveně, než naštvaně, což mi dodává jiskřičku naděje, že se nic tak hrozného nestalo.
"Tak co jsem vyváděla?"
"Po tom, co tě naučili jeden z jejích tanců a vypilas celý korbel najednou, ses rozhodla, že naučíš něco ty je," postaví mě v ložnici na zem, "trochu to připomínalo jeden z lidových tanců, ale ve tvém podání to bylo rozhodně zábavnější," schovám obličej do dlaní a povzdechnu si.
Teď jsem ráda že si to nepamatuju, aspon se necítím tak trapně, jako kdybych to měla v paměti.

"Podle jejich zájmu se jim tvá verze líbila, takže se nemáš za co stydět. Těch co znají originál tam byla menšina," vrhnu po něm naštvaný pohled, ale on se dál směje, "ukaž, pomůžu ti z těch šatů, nebo usneš v nich."
Ani se nenamáhám na jeho další narážku reagovat.
Svlékne mi šaty a odloží je na opěradlo. Když mi začne rozpouštět vlasy, překvapeně se ošiju.

"Co se děje? Je to nepříjemné?" Je až příliš blízko.
"Ne, jen," sakra, jsem vážně opilá.