Nitě osudu

9

Některým věcem vůbec nerozumím, u jiných se musím hodně snažit, abych si uvědomila souvislosti. Ani nevím, kdy jsem usnula. Probudí mě až pohyb, jak mi někdo bere papíry z pod hlavy.
"Musíme si promluvit," řekne, když se posadím a zamrkám.
"O čem?" Posadí se do jednoho z křesel a počká, než se dostatečně proberu.

"Zdejší lidé nejsou z naší přítomnosti nadšení, takže chodit sama po venku je hodně riskantní."
"Dobře, ale to mi mohl někdo říct."
"To ano. Pokud tě Karen viděla, měla ti to říct. Hned zítra s ní o tom promluvím." Chvíli přemýšlím, jestli se na to ptát, ale chtěl, abychom spolu komunikovali, takže proč ne?

"Co je mezi vámi?" Zamračí se a zavrtí hlavou.
"Jak to myslíš?"
"Tak, jak to říkám. Vypadala že není zrovna nadšená, že máš ženu. Jako bys patřil jí." Jeho obličej zůstane kamenná maska jako vždy, takže nejsem schopná rozeznat, co si myslí.
"Mezi námi nic není. Co si myslela je její problém, ne můj."
Jen přikývnu a dál to nerozebírám. Zdá se, že další informace budu muset zjistit od Karen.

"Dobře. Musím odejít a vyřídit pár věcí. Pokud možno, zůstaň doma. Jinak řekni majordomovi, aby s teplou poslal nějaké muže. A přijde lékař podívat se na tvou nohu." Zvedne se a odejde.
Dobrý pokec. Napadne mě a musím se té ironii zasmát.

Dny ubýhají stereotypně a já se začínám nudit. Pomalu se dostanu do péče o domácnost a kromě toho nemám co dělat. Snažím se moc nevycházet, ale v domě se nudím.
Tagar je celé dny buď v pracovně, nebo někde pryč a vrací se jen na noc.
Když se noha úplně uzdraví, občas si jdu zajezdit a vyčistit si hlavu. Lesy za městem jsou jiné než doma, líbí se mi. Jsou víc divoké a strašidelné.

•••

"Doufám, že to nebude znít moc troufale, ale kdybys chtěla, znám někoho, kdo by ti s těmi jizvami mohl pomoct," teprve teď si uvědomím, že mám holá záda a tak si co nejrychleji přetáhnu košili přes hlavu.
"Proč? Vadí ti?"
"Ne, jen vidím, jak se pořád kontroluješ, aby je náhodou někdo neviděl."
"Vážně? Kdy si stíháš něčeho takového všímat?"
"Myslíš si, že si tě ve společnosti nevšímám?" Odpoví mi otázkou, na kterou neodpovím.
Popravdě jsem to já, kdo si ho moc nevšímá. Žijeme spíš vedle sebe než spolu.

Nakonec se mi to rozleží v hlavě a po pár dnech s jeho návrhem souhlasím. Muž působí věrohodně. Podle cedulí je to vyhlášený lékař.
Po pár minutách si ve všem uděláme jasno.
"Takže odstranit jen ty jizvy, které jsou vidět? Nechcete je rovnou odstranit všechny?" Rozhodně zavrtím hlavou.
"Ne, jsou připomínka minulosti a toho, čím jsem si prošla. Jsou mou součástí."
"Dobrá, jak chcete."
Trvá to necelou hodinu. Nemůžu uvěřit, když se podívám do zrcadla a záda jsou sice červená, ale bez jizev, které dříve hyzdily kůži nad lemem šatů.
Najednou už si nepřipadám tak nejistě.

Nemůžu si nevšimnout, že když s Tagarem sedíme u jídla, začíná být čím dál víc nespokojený a nervózní.
"Děje se něco?" Zeptám se, když jsme sami v pokoji a chystáme se do postele.
"Nějak se to komplikuje a do toho mám spoustu dalších problémů," zabručí a posadí se do křesla.
V košili zalezu pod přikrývku, abych si zahřála studené nohy.
"A je to moc špatné?" Zeptám se, když na mě zamračeně hledí a nic neříká.
"Jo je. A bude hůř."
"Můžu ti nějak pomoct?" Proč jsem to vlastně řekla? Předkloní se a lokty opře o kolena.

Začínám toho litovat. Vstane a přejde ke mě.
"Ještě že ses zeptala," přimhouří oči a vůbec se mi jeho pohled nelíbí, "už pár týdnů se to snažím ignorovat, ale začíná to být nesnesitelné." Vůbec nechápu, o čem to mluví. Když vidí můj nechápavý výraz, pokračuje:
"Jsem jen člověk, mám své potřeby."
Teď mi to docvakne. Přitáhnu si přikrývku k tělu a posunu se od něj dál.
"Prosím? To ani náhodou!"
"Jsi má žena," přimhouří oči ještě víc.
"No a co? Na to zapomeň! Najdi si někoho jiného," zasměje se pobaveně, jako bych řekla nějaký vtip.
"Otec má špehy všude. Věděl by to hned další den a to nebudu riskovat."

"Prostě ne," řeknu, jako by si myslel, že jeho argument na mém názoru něco změní.
"Já se tě neptal na svolení. Jen ti to oznamuji," začne si rozepínat košili.
Vyděšeně začnu vrtět hlavou a odsunu se tak daleko, co dovedu.
"Budu křičet," zacuká mu koutek a nepřestává se svlékat.
"Klidně, nikdo nepřijde." Bušící srdce slyším v uších a před očima se mi dělají mžitky.

"Co ten tvůj přítel. Jak se to jmenoval? Brooklyn? Spali jste spolu?" Vytřeštím na něj oči a pohoršeně pootevřu ústa.
"Prosím? Do toho ti nic není!" S úšklebkem zamíří do koupelny, odkud se vrátí s osušku, kterou hodí na postel.
Když se svlékne úplně, má panika dosáhne maxima.
"Prosím, nedělej to," zaprosím, když hrubě stáhne přikrývku, kterou jsem se snažila udržet mezi prsty. Marně.
"Tak co, spali jste spolu?" Zeptá se znovu a přestože mi z očí začínají téct slzy, stáhne mi tričko.
"Prosím," hlas se mi třese stejně jako celé tělo.

"Neřekneš mi to? Jak chceš," přišpendlí mě k posteli až zadržím dech a snažím se dívat jen na strop. Nechci se na něho podívat. Nenávidím ho.
Vykřiknu bolestí a z očí mi proudem tečou slzy. Bolí to, ale jemu je to jedno. Opakuje ten nesnesitelný pohyb až jen ležím a soustředím se na část stropu, kde prosvítá měsíční svit zpoza závěsu a dává mu zvláštní barvu.

Najednou ze mě vystoupí, schová vše pod ručník a ještě párkrát pohne rukou, než spokojeně zabručí.
Ani se nepohnu, nejde to. Zbylé slzy pomalu stékají po tvářích a tělo mě bolí.
"Takže nespali," jako by to ještě bylo podstatné, "musím ještě pracovat."
Chci za ním zařvat ať už se nevrací, ale pořád se nedokážu přimět jakkoliv reagovat.

Teprve hodnou chvíli po tom, co se místností rozhostí hrobové ticho pomalu vstanu a odšourám se do koupelny. Trvá dlouhou dobu, než horká voda alespoň částečně odplaví bolest a ponížení.
Obléknu se a unaveně zalezu pod přikrývku. Nedokážu se zbavit pocitu, že tohle byl jen začátek a určitě to nebylo naposled a za to ho nenávidím.
Všechny ty řeči o tom, jak se musíme snažit spolu vycházet... Jenom kecy!

Nejvíc mi vadí, jak se mu hned další den zlepšila nálada, mezi tím, co má je hluboce pod bodem mrazu. Jsem stále naštvaná a tak mu ani neodpovím na pozdrav, když vejdu do jídelny. Ignoruji ho, jak jen se to dá.
Nechápu, jak se může chovat, jako by se nic nestalo! Je to odporné.