Nitě osudu

10

Jak jsem předpokládala, nebylo to naposledy. Postupem času jsem se vždy, když zmizel v koupelně modlila, aby vyšel bez ručníku v ruce. Bohužel ne vždy se mi mé přání vyplnilo.

Naučila jsem se vždy vypnout a zaujatě si prohlížet strop nebo nábytek. Dlouhá koupel vždy pachuť částečně smyla, ale pocit bezmoci a ponížení přetrvává.

Čím dál častěji trávím čas v sedle mimo město, nebo ve stájích.
"Už jsi tu zase? Vyměnilas lidi za koně?" Otočím se za hlasem vyrušená z hřebelcování.
Muž stojí ve dveřích se založenýma rukama na prsou a s pobaveným úsměvem se na mě dívá. Vypadá povědomě, už jsem ho určitě viděla, ale nedokážu si vybavit, jestli mi bylo řečeno kdo to je.
"Vadím tady někomu?" Odpovím mu otázkou a nemůžu si nevšimnout, jak mu zacukají koutky.

"Z personálu určitě ne a řekl bych, že Duch si taky nestěžuje."
"Tak vidíš," otočím se zpět ke koni a pokračuji v hřebelcování.
"Měla by sis dát pozor, aby si můj bratr nezačal myslet, že před ním dáváš přednost koni."
Bratr? Otočím se k němu a pečlivě si ho prohlédnu. Podobné rysy tam jsou, ale Tagar působí rozhodně víc nepřístupně.

"Jsem Kelen," jako by mi četl myšlenky.
"Sarah," řeknu automaticky a podám mu ruku.
"Já vím. Švagrová," to, jak se pořád usmívá je otočka o třista šedesát stupňů. Nemůžu si pomoct a usměji se na něj.
"Ráda jezdíš? Prej jsi tu čím dál častěji."
"Dřív jen zřídka, ale Duch je fajn společník a učitel," poplácám koně po krku.

"Je mezi vámi všechno v pořádku?" Teď jsem ráda, že jsem k němu zády a nemůže vidět můj výraz. Nevím co bych měla říct. Nejsem zvyklá lhát, ale říkat cizímu člověku věci ze svého soukromí taky nemám v plánu.
Přemýšlím co bych řekla, když se ozve hlas, který vše vyřeší za mě.
"To není tvoje věc," chladný hlas ho okamžitě zpraží. Ani se nemusím otáčet, abych zjistila kdo to je. Ten hlas bych poznala kdykoliv.

Do ticha, které nastane se ozvou kroky, mířící pryč. Začnu si přát, aby odešel Tagar.
"Co jsi mu všechno řekla?"  S naštvaným výrazem se k němu otočím. Udělám pár kroků a zastavím se před ním.
"Nemusíš se bát. Tím, co mi děláš se nikde nechlubím," vrazím mu kartáč do ruky a vyjdu z boxu.
Nasupěně vejdu do pokoje a práskla bych dveřmi, kdybych uvnitř nenašla Garnu, jak připravuje šaty.

"Ah, už vás pán našel? Bála jsem se abychom všechno stihly," omluvím se a rovnou zamířím do koupelny.
Nechám ji, aby mi jako obvykle vyčesala vlasy a oblékla šaty, na které si pořád ještě zvykám. Tím, že teď nemusím nosit šátek, abych zakryla jizvy, je to ještě těžší. Pořád si připadám moc odhalená.

"Moc vám to sluší," chválí svůj výtvor, když mi připíná náhrdelník.
"Nejraději bych zůstala tady," povzdechnu si.
"To je mi jasné, ale jako žena prince na tu recepci musíte. Vaše přítomnost je nutná. Budou tam vyslanci seveřanů a vaši nepřítomnost by brali jako urážku." Povzdechnu si. Tohle všechno je mi jasné, ale nemění to nic na tom, že se mi tam nechce.
"Víte, omlouvám se, pokud to bude znít troufale," začne opatrně Garna, "ale zdá se mi, že jste čím dál smutnější. Něco se vám stalo, už nejste ta veselá sebejistá dívka, kterou jsem poznala v paláci."

Povzdechnu si a přejedu prsty po výšivce na korzetu.
"Už nejsem dívka. Přinutili mě opustit všechno, co jsem milovala. Vzali mi celou mou minulost a zlomili mě. Už nemůžu být stejná."
"Ale můžete si najít své nové místo ve světě, kde žijete teď." Pousměji se a snažím se zadržet slzy, které se derou ven.
Už už si myslím, že se mi to nepovede, když se otevřou dveře a kdybych se nedívala do zrcadla a neviděla na ně, vůbec bych to nepostřehla.

Pohled do očí, které mě propalují, je okamžitě zažene. Něco v jeho výrazu jako by nad něčím váhalo.
"Můžeme?" Zeptá se nepatrně jiným tónem než obvykle. Přikývnu a poděkuji Garně.
Přijmu nabízenou paži a nechám se odvést před dům, kde už čeká náš odvoz.

"Sluší ti to," mám pocit, že jsem špatně slyšela. Můj výraz, když se na něj otočím to musel minimálně naznačovat.
"Co? To nemůžu říct své ženě, že jí to sluší?" Pokrčí nechápavě rameny.
"Od tebe jsem to nikdy neslyšela, něco takového mi k tobě nejde," sleduji míjející ulice.
"Všechno je jednou poprvé," zabručí hlasem, který je mi povědomí už víc.
"Díky," nechci být za nevděčnici.

Zbytek cesty jedeme mlčky. První zvuk je otvírání dveří nejprve u Tagara a následně u mě. Prohlédnu si dům a musím se pousmát.
Vypadá hodně staře, ale zachovale. Tlumené osvětlení mu dodává na tajemnosti a záhadnosti. Náladu mi utlumí paže vedle mě.
Ať už to mám za sebou.
Přijmu ji a vejdeme do jámy lvové.

Na první pohled je poznat, kdo je z jihu a kdo ze severu. Seveřané mají prosté kožené oblečení, kdežto my - na můj vkus přehnaně honosné a zdobené šaty.

Představí mi několik lidí, ale nepamatuji si jména ani kdo to je. Jen u jednoho, podle rozhovoru poznám, že je to někdo vysoce postavený, s kým Tagar dlouhodobě vyjednává.
"Smím vás požádat o tanec?" Teprve po chvíli si uvědomím, že mluví na mě.
Překvapeně se na něj podívám a pak se otočím na Tagara. Tady jsme na bojovém území, nemůžeme bojovat i mezi sebou.
Přikývne a jeho úsměv dá jasně najevo, že je mým jednáním potěšen.
"Moc ráda," usměji se na muže a příjmu nabízenou paži.

"Jak se vám líbí na severu?" Zeptá se, když se připojíme k ostatním tanečníkům.
"Moc. Je to jiné než doma, zdejší příroda je nádherná a lidé žijí jiným životem než my na jihu."
"To ano. Sever je kruté a nelítostné místo. Přinutí vás se přizpůsobit, jinak nepřežijete," nevím proč, ale tak trochu mi to zní jako výhrůžka.

"Je dobré znát slabiny lidí, se kterými jednáte," řekne po chvíli, jako by ani nevěděl, že to říká nahlas. Zmateně se na něj podívám. Sleduje někoho za mnou a tak se podívám stejným směrem.
"Myslíte si, že Tagar má slabiny?" Zeptám se pobaveně.
Hudba dohraje a jeho úsměv při tom, když stojíme naproti sobě mi nahání strach.
"Rád jsem vás poznal," s těmi slovy odejde.

Se zachmuřeným výrazem se za ním dívám a přemýšlím, jak to myslel.
"Všechno v pořádku?" Leknutím nadskočím, když se mé paže dotkne něčí dlaň. Jeho nejistý výraz mě přinutí se zamyslet. Vážně by mohl mít někdo jako on slabinu?
"Asi ano."