Nitě osudu

22

Když se vzpamatujeme, vrátíme se do pokoje. Mezi tím, co se sprchuji přijde Beth se Stellou. Vejdu do pokoje v momentě, kdy ji podává Tagarovi.
"Dobře, jakmile všichni dorazí, začneme balit," Beth se na mě usměje, jako by snad poznala, co se dělo a s mávnutím odejde.

"Někam pojedeme?" Zeptám se, když jsme sami a sedám si s malou do křesla, abych ji nakojila.
"Ano. Rodiče chtějí, abychom se všichni přestěhovali na letní sídlo. Musíme začat plánovat válku. Do teď to otec zvládal sám, ale nezná seveřany tak jako já. Přece jen jsem s nimi několik let žil.
Jakmile dorazí zbytek lidí ze severu, vypravíme se na cestu."
Nelíbí se mi to, ale co mi zbývá. Hlavně se mi nelíbí řeči o válce. Z toho mi naskakuje husí kůže.

Trvá pár dní, než zámek ožije ruchem, kdy dorazí zbytek služebnictva a věcí pod Kelenovým dohledem. Ihned po příjezdu se začnou balit zbylé věci, aby se všichni mohli vydat na další cestu.
Tagar je neskutečně ohleduplný. Část cesty jede v čele s bratrem a část s námi a Beth.
Při každé zastávce se ptá, jestli je všechno v pořádku a nic nepotřebujeme. Pořád kontroluje malou, jestli jí nic nechybí a často si ji bere na ruce a povídá si s ní.
Každý večer, než jdeme spát mi vypráví o svém dětství, o svých snech a přáních. Nikdy nejdeme spát bez toho, aniž aby nám řekl, jak nás miluje a jsme pro něj celý svět.

"Vypadá šťastně," vyruší mě z myšlenek Kelen, který se vedle mě objevil jako duch. Sleduji Tagara, jak malé ukazuje koně.
"Jo, asi jo," přikývnu a pousměji se.
"Ty taky," dodá s úsměvem a otočí se ke mě.
Jen přikývnu a cítím, jak mi tváře rudnou.
"Jsem rád, zasloužíte si to. Oba."
"Díky," nevím, co jiného na to říct. Odejde a nechá mě znovu kochat se pohledem na ně dva, jak si spolu povídají.

"Užívej si to, dokud můžeš," ten hlas mi naježil všechny chlupy na zádech. Zhluboka se nadechnu, než se s kamenným výrazem otočím.
"Prosím?" Napřímím se, aby pochopila, že se jí nebojím.
"Stejně nakonec skončí zase v mé posteli. Tak jako vždy. Jakmile ho omrzíš, zase přijde. Stejně jako na severu. Jakmile jsi zmizela, připlazil se jako pes," přistoupí ke mě a z blízka zašeptá, "poznala.jsem, že si už dlouho pořádně neužil. Nespali jsme celou noc a až nad ránem mi konečně dal pokoj."

Pevně stisknu čelisti a přemůžu se, aby můj kamenný výraz zůstal nedotčený.
"Borůvko? Všechno v pořádku?" Podívám se na ni a její samolibý úsměv mě nutí, abych jí jednu vrazila. Přemůžu se a stisknu ruce v pěst.
"Ano. Omluvte mě," aniž bych se na něj podívala se otočím a odejdu do našeho stanu.

Opřu se o kolena a zhluboka oddechuji. Když za sebou uslyším hluk, narovnám se a otřu oči, do kterých mi vstupují slzy.
"Zlato, je všechno v pořádku? Co chtěla?" Dotkne se mě na rameni, ale okamžitě sebou cuknu.
"Prosím, potřebuju být chvíli sama," otočím se k odchodu, ale chytne mě za ruku a přinutí se na něho podívat.
Ustaraný výraz v jeho tváři se ještě prohloubí. Po chvíli si povzdechne a nechá mě odejít.

Netrvá mi dlouho, než najdu Beth s malou.
"Ukaž, už si ji vezmu," stejně se blíží čas, kdy by měla jíst a jít spát.
Ještě udělám menší kolečko po táboře abych si provětrala hlavu. Nechce se mi hned vracet.

Pořád v uších slyším to, co říkala a při té představě mi znovu do očí vstupují slzy, ale nemá cenu se v tom teď vrtat. Uvidím, co na to řekne Tagar.
Když se vrátím, vstane z postele a začne se znovu vyptávat.
"Co chtěla?" Posadím se do křesla, abych malou nakrmila.
"Nech mě ji v klidu nakrmit a uspat a potom si promluvíme," je na něm vidět jak je nedočkavý a nesouhlasí, ale nakonec se posadí naproti mě a mlčky čeká.

Jakmile Stella konečně usne, unaveně se posadím na druhou židli a chvíli na něj hledím a přemýšlím, co mi na to poví.
"Tvrdila, že tě za chvíli omezím a ty zase skončíš v její posteli. Stejně jako na severu. Prej jakmile jsem odjela přišels k ní, prý sis dlouho pořádně neužil a byli jste vzhůru celou noc."
Má výraz, jako bych mu vyprávěla nějakou fantas-magory. Když nic neříká, zhluboka se nadechnu a s neurčitým výrazem dodám:
"Je to pravda?" Konečně zavře pusu a zamrká.
"Ano. Ne. Tedy částečně," zakoktá. Nadzvednu obočí a čekám na vysvětlení.

"Je pravda, že několik týdnů po tvém odjezdu jsem za ní šel, ale nic se nestalo. Nedokázal jsem to a nešlo to. Připadal jsem si jak idiot. Stála tam a já chtěl, abys to byla ty. To bylo poprvé a naposledy.
Od doby, co jsme manželé jsem nikdy s nikým jiným nespal."
Přemýšlím nad oběma verzemi a uvažuju, která je pravděpodobnější.

Část rozumu mi říká, že bych měla věřit Karen, ale kdyby chtěl lhát, proč by přiznával, že za ní vůbec šel? To by přece zapíral všechno. Vzpomenu si na první společnou noc po jeho návratu. Ta sama o sobě vypovídala o tom, že dlouho s nikým nespal. To by hrát nemohl i kdyby chtěl.

S výdechem vložím unavenou hlavu do dlaní a promnu si oči.
"Věříš mi?" Zní frustrovaně a při pohledu na něj je patrné, že čeká na mou odpověď jako na smilování.
Pomalu vstanu a přejdu k němu. Posadím se mu na klín a obejmu kolem krku.
"Věřím ti," zašeptám a on si s úlevou oddechne. Pevně mě sevře v náručí.
"Díky bohu," zašeptá, až se musím usmát.

Odtáhnu se a začnu rozepínat knoflíky jeho košile. Zacukají mu koutky, odhrne mi vlasy na záda a sleduje mé počínání.
"Dnes jsem ti o sobě ještě nic neřekl," popíchne mě.
"Ale řekl. A dost." Stáhnu mu košili z ramen a přejedu po hrudi roztaženými prsty až přivře oči.

"A co?" Zachraptí přerývaně a uchopí do dlaní mé boky. Opřu lokty o jeho ramena a nakloním se k němu blíž.
"Že jsi takový trouba, že se klidně přiznáš ke skoro nevěře, jen abys vyvrátil, že k ní došlo," musím se usmívat, jak přimhouří oči a nespokojeně pomlaskne.