Nitě osudu

6

Už se připravuji na svůj konec, když zaslechnu dusot kopyt a vzápětí i hlasy. Všechno je to jako v mlze, když se ozve ohlušující rána a zvíře se zakňučením padá k zemi.
Pomalu se otočím, stále jsem ochromená strachem, který mě paralyzuje. Spatřím několik mužů na koních. Ani jeden mi není povědomí. Pak se podívám na jediného, který sesedá a jakmile se otočí ke mě, znovu mě ovládne nutkání utíkat.

Jeho výraz dává jasně najevo co si myslí a tak se ani nepohnu, dokud se nezastaví až přede mnou a nepoklekne do spadaného listí.
"Vstávej," zasyčí a při tom si mě prohlíží, jako by zjišťoval, jestli jsem jeho majetek nepoškodila.
Nakonec se zvedne a zamíří ke svému koni, který netrpělivě přešlapuje.

Přinutím se zvednout a potlačit bolest, která mi projede nohou při každém došlápnutí. Zastavím se u koně a pohlédnu na ruku, kterou ke mě vztáhne, aby mi pomohl do sedla. Aniž bych se na něj podívala zatnul zuby a namáhavě se vyhoupnu nahoru.
Chvíli nevím, na co čeká, ale nakonec se posadí za mě, což je značně nepříjemné. Jeho paže se ovinou kolem mě a uchopí otěže, kterými cukne a pobídne koně k chůzi.

"Čekám na vysvětlení," řekne tvrdým hlasem, když se muži rozdělí do dvou skupin. Jedna jede před námi, druhá za námi ve vzdálenosti, aby nám dopřáli soukromí.
Nechci nic vysvětlovat. Jsem unavená a zklamaná, že mi můj pokus nevyšel.
"Co bych měla vysvětlovat," řeknu nakonec rezignovaně, "přiznejme si to, ani jeden toho druhého nemůžeme vystát. Nechci jet na sever. Chtěla.jsem utéct, to ti nedošlo?" Hodnou chvíli mlčí, než konečně přeruší monotónní zvuk kopyt bořících se do půdy lesa.

"Vážně sis myslela, že by se ti povedlo utéct? I kdyby se ti povedlo přejít les, vojáci by tě nepřestali hledat, dokud by tě nenašli. Z tohohle není cesta ven. Měli ti to říct dřív, myslel jsem, že to udělali. Musím se tam vrátit. Otec mi věří, když mě pověřit jednáním se seveřany o míru. Tady jde o tisíce životů našich lidí, kteří by v případné válce mohli zemřít."

Teď pro změnu mlčím já. Nevěděla jsem jaký měl úkol a teď jsem si připadala jako sobec, ale to toho chci tak moc?
Do očí se mi derou slzy, ale přinutím se je zahnat. Proč bych se měla cítit provinile? Protože chci, aby mě měl někdo rád?

Nepromluvíme celou cestu zpět. Ještě je pořád tma, takže na nádvoří není ani noha. Zastaví koně a sesedne. Znovu mi nabídne ruku, ale pořád jsem naštvaná a tak zatnu zuby a seskočím na druhé straně. Zavrávorám, když mi při dopadu kotníkem projede ostrá bolest, ale přinutím se ji ignorovat.

"Jsi v pořádku?" Nadskočím leknutím, když jdu chodbou k pokoji s vědomím, že jsem sama.
"Nic mi není," odseknu a snažím se zrychlit.
"Tak proč kulháš?" Nenechá se jen tak odbít.
"Protože chci," převrátím oči v sloup a vpadnu do pokoje, kam jsem si myslela, že už se nikdy nevrátím.
"Výborně, takže za pár hodin můžeme vyrazit," neodpovím, jen se posadím na postel a jsem vděčná, že bolest konečně ustala.
"Klidně," pokrčím s nezájmem rameny.

"Připravili ti oblečení na cestu. Jestli chceš, můžeš si ještě lehnout," s těmi slovy odejde a místností se rozhostí ticho.
S mírnou úlevou si povzdechnu a svléknu potrhané šaty. Nejdřív se musím umýt. Jsem podraná, špinavá od bláta a upocená. Horká voda štípe až občas zasyčím bolestí a cuknu sebou.

Ztěžka dosednu na postel a zadívám se na kotník, ktery je téměř dvakrát tak velký než by měl být. Pod kůží začínají prostupovat barvy, které dávají jasně najevo, že v pořádku rozhodně není, ale nehodlám ze sebe dělat chudinku aby mě litovali. Za pár dní to zmizí a nikdo se to nedozví.

Tak tahle moje domněnka vzala za své, jakmile přišla Garna aby mi pomohla se obléknout a připravit na cestu.
"Paní! Co se vám to stalo s nohou? V takovém stavu nemůžete cestovat!" Trvá mi hodnou chvíli, než ji přesvědčím, že to není taková hrůza a že říkat to Tagarovi není nutné. Nakonec nespokojeně souhlasí a pomůže mi nazout jezdecké boty.

Když jsem připravená, téměř bych se nepoznala. Jezdecký úbor je jednoduchý a líbí se mi. Moc nechápu, jak v šatech pojedu, ale zatím to neřeším.
Vyjdu na nádvoří, kde je spousta lidí, nakládající bedny na vozy a u toho na sebe pokřikují.
"Tady jsi," otočím se za hlasem a nabídnu mu dokonalý výhled na můj úbor, který okamžitě sjede pátravým pohledem.
Pokyne někomu za mnou a tak to beru tak, jakože jsem prošla.

"Tohle je Duch, jeden z nejlepších koní ve stájích," otočím se a s nevěřícím výrazem si prohlížím koně před sebou, "na dlouhou cestu je pro tebe ideální."
Pohladím ho po tlamě a kůň spokojeně zařehtá.
"To je arabský plnokrevník?" Přejedu dlaní po krku a pak se překvapeně podívám na Tagara. Ten překvapeně nadzvedne obočí.
"Vyznáš se v koních?" Potlačím úsměv.
"No, teoreticky se dá říct, že jsem holka od koní. Žádná princezna." Zarazím se u hřbetu, kde je připevněné sedlo.

"Co je tohle?" Nechápavě nadzvedne ramena.
"Dámské sedlo." Tak teď už smích neudržím.
"Jako vážně? Na tom nikam nepojedu," založím si ruce na prsou, "chci normální sedlo."
Chvíli čekám, jak začne protestovat, ale nakonec pokyne muži, který Ducha přivedl.
"Dobře, ale budeš se muset převléknout."

Vrátím se zpět do pokoje a po hodné chvíli dovnitř vpadne Garna s kopou oblečení v dlaních.
"Omlouvám se, nemohla jsem mezi všemi těmi sbalenými truhlami najít tu správnou," začne se omlouvat a v rychlosti mě vyslékat a následně oblékat.
"Omlouvám se za komplikace," cítím se provinile. Nechtěla jsem nikomu přidělávat starosti.
"Nic se neděje, nemáte se za co omlouvat." Usměje se na mě povzbudivě.

V tomhle se cítím daleko pohodlněji. Kalhoty a košile jsou ušity na míru a o to pohodlnější. Nakonec mi podá ještě kabát.
"Měla byste jít, pán chce vyrazit co nejdřív."
"Díky. A co ty?" Otočím se na ni.
"Prej jste mě chtěla jako svou služebnou. Přijedu za pár dní se zbytkem věcí." Přikývnu a vrátím se na nádvoří, kde už přešlapuje Duch s klasickým sedlem a Tagar sedí na svém hnědákovi a pokřikuje na ostatní.

"Jedeme!" Zavelí, když se s námahou vyškrábu na koně s výrazem, že je všechno v pořádku, přestože mám nohu v jednom ohni a jsem příšerně unavená.
Pobídnu koně, který se poslušně rozejde.

Na kopci se otočím a pohlédnu na město, nad kterým se tyčí palác a to vše se koupe v záři vycházejícího slunce.
Rve mi srdce, když mám to vše opustit. Nechci, ale víra, že se jednoho dne vrátím, mě přinutí pobídnout koně a to všechno nechat za sebou.
Zběžně setřu zbloudilou slzu a nasadím kamenný výraz.
Musím se podívat budoucnosti zpříma do očí. Nemá cenu se jí vyhýbat. Ona neodejde jen proto, že ji nechci, nebo se jí bojím.
Musím ji přijmout.