Nitě osudu

19

Přikývne, zadívá se do ohně a otře tváře.
"A dala bys mi ještě šanci, abych byl lepší manžel a otec?" Jako bych se bavila úplně s jiným člověkem, než jakého jsem znala doposud.
Vstanu a svléknu si župan, než se opatrně uložím na jednu stranu postele vedle malé, která si začala cucat paleček.
"Nechceš se na takový rozhovor nejdřív vyspat? Dnes jsem spala jen dvě hodiny a už jsem úplně vyřízená a nemyslí mi to. A Stella se za chvíli probudí na jídlo."

Přikývne a vstane k odchodu.
"Kam jdeš?" Posadím se, když místo aby šel do postele, zamíří ke dveřím.
"Najdu si nějaký volný pokoj. Nebudu překážet," nadzvednu obočí a nevěřícně se na něj podívám.
"Vážně? V noci budeš v polorozpadlém zámku hledat místo na spaní? Nebo se bojíš, že se nevyspíš?" Popíchnu ho.
"Jen jsem ti chtěl dát prostor," přikývnu, jako by to snad byla nějaká výsada.
"Prostor jsem neměla už několik dní. Nedělám nic jiného, než krmím, přebaluji, uspávám a pořád dokola. Lehni si a nevymýšlej," ani nevím, kde se to ve mě bere.

Bez jediného slova se svlékne a ulehne na druhou stranu vedle malé. Je to zvláštní pocit, mít ho po tolika měsících zase vedle sebe. Pohladí malou a usměje se, než si lehne a dlouze vydechne.
"Chybělas mi," zašeptá do tmy. Neubráním se nepatrně pousmát.
"Dobrou noc," nechci mu to zjednodušovat.
"Dobrou, borůvko."

Jak jsem čekala, malá se probudila přesně na čas. Jsem totálně rozlámaná a vyřízená, ale jakmile se přisaje, rozhostí se opět ticho. Po chvíli se opatrně přetočím na druhý bok, abych jí dala i z druhého prsu.
Tagar se pohne a po chvíli mi zatřese ramenem.
"Kde je Stella?" Zachraptí rozespale. Jen nepatrně pootočím hlavu a zašeptám: "Tady, pije." S úlevou si vydechne a svalí se zpět do postele.

Naštěstí jen co se nají znovu usne a tak nemusím pochodovat po pokoji a uspávat ji. Položím ji zpět do středu postele a pohladím po tmavých vláskách, které rozhodně nezdědila po mě.
Usměji se a jako pokaždé, když se na ni podívám mě napadne, jaký je to zázrak a pořád nemůžu uvěřit tomu, že jsem máma.

Hormony začnou znovu pracovat a do očí se mi derou slzy. Nebýt jí, nevím jak bych to všechno zvládla.
Teprve když se mé tváře dotkne dlaň, aby je osusila si uvědomím, že nejsme sami.
"Co se děje?" Očividně nás pozoroval celou dobu. Zavrtím hlavou a s pohledem upřeným na drobečka se pousměji a políbím ji. Nasaji tu podmanivou vůni a tiše zašeptám: "Miluju tě, z celého srdce."

Lehnu si zpět na své místo a zavírám oči. Teprve teď nad svými slovy znovu uvažuji. U Stelly to platilo od první chvíle, co jsem se dozvěděla o její existenci.
U jejího otce to bylo přesně naopak. Ho jsem ze začátku nesnášela, ale nějak se mu povedlo se mi dostat do hlavy. Nechápu to, neměli jsme nic společného, ani jeden z nás sňatek s tím druhým nechtěl a přece se po tom všem na něj nedokážu doopravdy zlobit.

Možná je to mou povahou, že vždy všem všechno odpustím, ale na druhou stranu chápu, že byl zaskočený a každý by na takové zjištění reagoval po svém.
Jeho reakce, když mě uviděl na té chodbě mluvila za vše. Jako by nečitelná maska, kterou doposud nosil zmizela a šla poznat úplně každá emoce.
Úleva, vděčnost, radost, strach i překvapení.
Vypadal jinak, než jak jsem si ho pamatovala. Vždy upravený a sebejistý tam najednou stál špinavý a zlomený. Byl to zvláštní pocit.

Nakonec usínám ukolébaná vzpomínkami.
Probudí mě tichý hlas a když pootevřu oči, spatřím Tagara, jak si povídá se Stellou, která ho pozoruje a natahuje k němu ručky.
"Dobré ráno," zívnu a protáhnu se, než jí dám najíst.
"Dobré ráno," řekne s úsměvem, "byla tu Elis, prej až bude najezená máš jí ji přinést, že ji pohlídá než přijdou vaši," nepatrně se zamračí a nejsem si jistá, jestli je to kvůli tomu, že přijede mamka, nebo proto, že jsem si rozepla košili abych dala malé najíst.

"Dobře, klidně se můžeš jít zatím umýt. Já ji nakrmím a odnesu," vstane a shodí ze sebe oblečení, jako by to dělal schválně, nebo se mě snažil přesvědčit, abych s jeho včerejším návrhem souhlasila.
Dělám že ho nevidím, ale je to těžké.
Nakonec za ním zaklapnou dveře a tak se můžu znovu plně věnovat Stelle.

Je rychlejší než jsem čekala a tak když malá dojídá, už je zpět.
"Ukaž, vezmu ji aby ses mohla umýt," vezme ji a zamíří ke dveřím. Chvíli přemýšlím nad tím, co se to tu děje, ale nakonec to vzdám, dám si sprchu a zamířím do kuchyně připravit snídani.

Když se blíží čas, kdy má mamka dorazit, netrpělivě přešlapuji na nádvoří. Moc se na ni těším.
Na tváři se mi objeví široký úsměv a když roztáhne ruce, vběhnu do nich jako bych byla zase ta malá holka jako kdysi.
"Ahoj, zlato! Jsem tak ráda že jste v pořádku." Za ní uvidím Brooklyna. Usměji se na něj, ale v momentě, kdy kolem nás projde Tagar a zastaví se až před ním, čekám jen to nejhorší.

K mému překvapení mu něco řekne, Brooklyn po mě střelí pohledem a když k němu Tagar vztáhne ruku, kterou po chvíli váhání stiskne, překvapeně nadzvednu obočí.
Tagar se na mě podívá a pak odejde. Ani na okamžik neváhám a svého přítele obejmu tak pevně, jak dokážu.
"Ráda tě vidím."
"Já tebe taky."
Odvedu je do zahrady, kde by měla být Beth se Stellou a připravené malé občerstvení.

Uvidím je ve stínu pod stromem, jak sledují pohybující se listy. Překvapí mě, že nejsou sami. Tagar utrhne jeden lístek a podá ho Stelle, která po něm nemotorně natahuje ručky.
"Tady je naše princezna," mamka k ní okamžitě zamíří.
Zůstanu stát opodál a Brooklyn se postaví vedle mě.

"Co ti říkal?" Zeptám se, aniž bych přestala pohledem propalovat Tagara, který se usmívá a sleduje malou.
"Nečekaně mi děkoval," zabručí a já se na něj překvapeně otočím.
"Cože?" Přikývne.
"Jo, prej že mi děkuje, že jsem ti zůstal oporou, když tě on zklamal." Zamračím se a snažím se přijít na to, co se to s ním děje?

"Myslím, že toho, co ti provedl vážně lituje," otočím se k němu, jestli si ze mě nedělá srandu.
"Jak to můžeš vědět?" Řeknu ironicky. Pokrčí rameny a smutně se pousměje.
"To chlap pozná a vidím jak se na tebe dívá." Nechápu jak to myslí.

Zamyšleně se otočím zpět ke skupince, která se vytvořila kolem Stelly, která si to očividně užívá a směje se na celé kolo.
Střetnu se pohledem s tím Tagarovým a snažím se přijít na to, jestli má Brooklyn pravdu.
Čekala bych kamenný nic neříkající pohled, ale on se na mě usmívá a ani na okamžik neuhne pohledem.
"Jdu nasbírat zeleninu na oběd," řeknu nakonec a zamířím na opačnou stranu. Chci být chvíli sama.