Nitě osudu

4

Jako by vycítil, že nejsou sami a otočí ke mě pohled. Jeho výraz se během okamžiku změní z šíleně naštvaného na nečitelný. Nepoznám ani jestli ho zajímá, kolik jsem toho slyšela.
Přelétnu pohledem mezi oběma muži a snažím se přijít na to, co bych měla udělat.

Mám tři možnosti. Buď se otočím a odejdu, což nemám v povaze, takže tuto variantu okamžitě zavrhnu. Další možnosti jsou zastat se jednoho, nebo druhého. Tato volba je pro mě jasná.
"Sarah?" Brooklyn na mě překvapeně zírá a prohlíží si mě, jako by si nebyl jistý tím, že jsem to opravdu já.
"Brooklyne, co tady děláš?" Zamířím k němu.
"Chtěl jsem se rozloučit, ale nedovolili mi to," naštvaně se podívá za mě na Tagara. Trochu lituji, že jsem se postavila mezi ně, tím jsem mu ukázala záda.

"Neměl bys tu být. Rozloučit se smí jen rodina," z mého tónu a pohledu pravděpodobně poznal, na co myslím. Povzdechne si a svěsí ramena.
"Měl jsem -" začne, ale nenechám ho domluvit. Tohle nechci rozebírat a už vůbec ne před Tagarem.
"To je teď už jedno," smutně se na něj pousměji.
"Moc ti to sluší," mám pocit, jako bych v jeho hlase zaslechla lítost.
"Díky," cítím, jak mi rudnou tváře, "měl bys jít. Buď šťastný," nakloním se a obejmu ho.

"To by stačilo," vloží se do našeho rozhovoru Tagar. Jako by to v něm celou tu dobu vřelo. Odstrčí ho ode mě a postaví se mezi nás.
"Omlouvám se," řekne nakonec se smutným výrazem upřeným na mě a je mi jasné, že reaguje na naši nedokončenou myšlenku, otočí se a odejde.

"Co si sakra myslíš že děláš?" Praštím do něj naštvaně pěstí.
"Co bys tak řekla?" Odpoví stejným tónem.
"Nejsem tvůj majetek, aby ses takhle choval! Nemáš právo mi bránit rozloučit se!" Naštvaně si odfrkne a očividně se musí hodně snažit, aby na mě nevyjel, ale mě je to jedno.
"Přestaň se chovat jako arogantní parchant, nebo se vezmu a odejdu odsud!" Jako bych řekla nějaký vtip. Poprvé za celou dobu ho vidím se smát. Bohužel ironicky.

"Odejít? To nemůžeš. Stejně jako já nemám na výběr, tak ani ty."
"Super, takže si budeš svůj vztek vybíjet na mě? Děkuju pěkně!" Otočím se, rozhodnutá odejít. Štve mě čím dál víc.
"Kam jdeš?"
"Kam bys řekl?" Snažím se napodobit jeho arogantní tón, ale neotočím se k němu a dál odcházím.

Mám nutkání pořádně bouchnout dveřmi, ale nakonec si to rozmyslím.
Rozhodnu se dát si koupel a uklidnit se. Naštěstí ještě než se začnu svlékat se rozletí dveře. Jediné, co jsem zatím stihla, bylo rozvázat šátek a povolit jej, takže mi sklouzl z ramen.
"Co tady děláš?" Unaveně si povzdechnu. Proč mi prostě nemůže dát pokoj?
"Byla bych ráda, kdyby sis dal odchod, protože se chci umýt."
"Tady nemáš co dělat." Překvapeně se na něj podívám.
"Ne? A kde bych měla být?"
"V mém pokoji." Obočí mi vystřelí nahoru rychlostí blesku.
"Jako vážně? Na to zapomeň." Udělá pár kroků a s vážným pohledem, ale už klidným hlasem řekne:
"Naposledy. Zítra budeš v mém pokoji a už o tom odmítám debatovat." Zhluboka se nadechnu a polknu nadávky, které bych mu nejraději řekla, ale jsem až příliš unavená.

Jen se otočím a odmítám se s ním dál bavit. V odrazu zrcadla uvidím, jak se se zamračeným výrazem dívá na má záda.
Sakra. Zapomněla jsem si natáhnout šál. Marně doufám, že nic neviděl a přitáhnu si jej co nejblíž k tělu.
"Chceš ještě něco?" Vyruším ho z civění na má záda. Neřekne nic, jen se otočí a odejde.

Napustím si horkou vanu a jakmile se mi povede se dostat ze šatů, spokojeně se posadím do vody. Po několika minutách je mi o hodně lépe, ale oči se mi zavírají rychleji, než bych si momentálně přála.
Nakonec se přinutím vylést a osušit.
Doma jsem byla zvyklá spát jen v dlouhé košili a nehodlala jsem se ze dne na den vzdát všeho, na co jsem byla zvyklá.
Byl to můj život a měla jsem ho ráda.

Probudím se dřív, než kdokoliv stihne vpadnout do pokoje a zničit mi tak den. Sama se obléknu a teprve když se pokouším zkrotit neposedné vlasy se dveře otevřou a dovnitř vejde Garna.
"Už jste vzhůru? Měla jste počkat, já bych vás oblékla."
"To je v pořádku, jen se prosím podívej, jestli jsem všechno správně uvázala."
"Jistě," zkontroluje a upraví vše, abych vypadala tak, jak mám. Potom mi upraví vlasy do stejného účesu jako předešlý den a nakonec uváže šál.
"Tak, teď jste dokonalá." O tom silně pochybuju, ale je příjemné to slyšet někoho říkat.

Zamířím do jídelny. Loudám se a užívám si samotu a prázdné chodby. Když otvírám dveře, v duchu se pomodlím, aby tam nebyl Tagar. Mé modlitby jsou vyslišeny, uvnitř je jen Elizabeth.
"Dobré ráno," usměje se na mě.
"Dobré ráno," posadím se vedle ní. Přijde mi divné sednout si na druhou stranu stolu, více méně na druhou stranu místnosti.

"Určitě si dej roládu, je výborná," poradí mi, když se dívám na spoustu jídla a přemýšlím, co si dát.
"Dobře, vyzkouším ji," nandám si ji a přidám i spoustu zeleniny a ovoce.
"Vyspala ses dobře? Doufám, že Tagar moc nechrápal. Ještě spí?"
Přestanu se věnovat svému talíři a nevím, co říct.

"Nevím. Já jsem spala ve svém pokoji," zamumlám.
"Cože?" Vypískne. "Ale vždyť jste manželé, proč bys to dělala?" Napadá mě hned několik důvodů, ale žádný, který bych mohla interpretovat veřejně.
Naštěstí pro mě, mě vysvobodí nově příchozí. Bohužel, to není nikdo, koho bych zrovna chtěla vidět.

"Dobré ráno sestřičko, dobré ráno Sarah," mé jméno z jeho úst znělo zvláštně.
"Dobré," neobtěžuji se zvednout pohled od svého talíře.
"Dobré ráno brácho. Zrovna jsme se o tobě bavily," to si mohla nechat pro sebe. Zaskočí mě to a tak po ní střelím pohledem. Pak se otočím na Tagara, který si odsunuje židli, ale uprostřed pohybu se zarazí.
"Ano?" Podívá se na mě a já se znovu vrátím ke svému jídlu.
"Prej jste spali každý v jiné místnosti?"
"Do toho ti nic není. To je jen naše věc," jeho odpověď mě překvapí. Čekala jsem, že řekne že jsem to tak chtěla.
"Máš pravdu. Promiň." Vážně to nechá bez vysvětlení? Ale co, jsem za to ráda, aspoň si ušetřím vysvětlování.

"No, já půjdu. Tak se mějte," zvedne se a odejde. Zhluboka se nadechnu a potlačím nutkání převrátit oči.
"Proč jsi jí neřekl pravdu?" Chuť k jídlu mě přešla a tak odsunu talíř. Aniž by se přestal věnovat nakládání jídla mi odpoví tónem, jako by to byla úplně normální věc.
"A proč ano? Není to její věc. Nemám rád, když se mi někdo plete do soukromí." Už mě zase začíná štvát. Jde o nás a on pořád mluví jen o sobě!
"Aha. Tak si tady sám se sebou hezky pojez," vstanu a odejdu.