Nitě osudu

28

Probudím se až moc brzy. Stella začíná plakat a tak se unaveně zvednu a přejdu k postýlce abych ji mohla zvednout. V ten moment se pláč utiší.
Přejdu ke křeslu pod oknem, do kterého se uvelebím aby malá mohla v klidu jíst a já podřimovat.

Probere mě hlas. Nejdřív tichý, ale postupně nabývající na síle. Opatrně vstanu a položím spící Stellu zpět do postýlky.
Vyskočím zpět na postel a opatrně položím dlaň na paži, které sebou ve spánku cukají.
"Ne! To není pravda! Sarah!" Trhne sebou tak prudce, až se leknu. Vyděšeně otevře oči a udýchaně se rozhlíží kolem.

"Byl to jenom sen," pokusím se ho uklidnit. S úlevou si oddechne a pohledem zalétne k postýlce.
"Nevzbudil jsem ji?" S úsměvem zavrtím hlavou.
"Ne, zrovna se najedla, takže bude chvíli spát. Doufám."
"To je dobře," obejme mě a stáhne k sobě pod přikrývku.

"Musíš si odpočinout, dnes toho bylo moc," zamručí mi do vlasů a následně v nich ucítím polibek. Přitisknu se k němu ještě blíž a zavřu oči.
"Dobrou noc," zašeptám a odpovědí mi je jen krátké zabručení.

•••

Dny plynou poklidněji, než jsem čekala. Tagar přede mnou o válce nemluví a snaží se mě od ní úplně izolovat. Na jednu stranu jsem ráda, ale jsem si vědoma toho, že dříve nebo později se jí budu muset postavit čelem.

Dostanu chuť na něco dobrého a tak zamířím do kuchyně. Dobrou náladu mi nezkazí ani Karen, která je tam jako jediná z personálu.
Rozhodnu se ji úplně ignorovat a tak rovnou zamířím k lednici. Nakonec se rozhodnu pro zmrzlinu s čerstvým ovocem a tak si nandám do misky.
"Výborně," ozve se za mnou tichý hlas, "jenom se cpi, aspoň se mu rychleji znechutíš."

V polovině cesty se zastavím a s úsměvem se na ni otočím.
"Říkala.jsi něco?"
"Ani ne," pokusí se o škodolibý úsměv. Ten můj se ještě rozšíří a přejdu k ní.
"Ani ne, paní," opravím ji. Jen si odfrkne.
"Nejsem hluchá. Ani blbá," pokračuji, "takže se začni chovat tak, jak bys měla."
"Nebo co?" Prskne po mě. Její drzost mě nějak nevytáčí, s klidem si naberu zmrzlinu a vložím ji do úst.
"Nebo stačí jediné slovo a můžeš si hledat novou práci," tím jí zavřu pusu. Zamračí se a chvíli na mě vrhá vražedný pohled, jako by přemýšlela, jestli jsem něčeho takového schopná.

"Jistě. Paní," procedí skrze zuby, otočí se a odejde. Spokojeně se vrátím do sálu, kde jsem nechala Beth se Stellou. Zjistím, že k nim přibyli i její rodiče a všichni si spolu hrají před krbem.
"Tady jsi," pozdraví mě královna, "říkala jsem si, kam jsi šla," podívá se do misky a usměje se, "honí tě mlsná, nebo to jsou těhotenské chutě?" Uculí se.

Posadím se do křesla a převrátím oči.
"Nestraš," zavrtím hlavou, "jedna příšerka mi stačí," všichni se zasmějí a dál se věnují malé, která se přetočila na bříško a začala se natahovat po hračkách.

•••

Jak jsem čekala, válka se nakonec dostala i ke mě.
Už od rána se celým domem šíří strach, panika a nejistota. Snažím se to nebrat tak vážně a tragicky, ale vojáci šikující se na nádvoří mi nakonec v mysli zasejí pochybnost.
Se Stellou v náručí se snažím najít Tagara, abych zjistila, jak vážné to je.
Vejdu do pokoje, kde ho najdu, jak si balí věci.

"Takže je to tady," konstatuji, když položím malou. Otočí se ke mě a rezignovaně si povzdechne.
"Doufal jsem, že se tomuhle vyhneme, ale musím odjet," snažím se přijmout fakt, že to, na co jsem se tak dlouho připravovala, je najednou tu a já nemám na výběr a musím to přijmout.
A zjišťuji, že to přijmout nechci. Nejde to.

Vrtím hlavou a do očí se mi derou slzy.
"To nemůžeš. Nemůžeš mě tu nechat samotnou," přejde ke mě a obejme.
"Nezůstanete tady. Ještě dnes i s Elis odjedete. Musíte někam do bezpečí."
"To nezvládnu. Podruhé už to znovu sama nezvládnu," dál protestuji.
"Nebudeš sama. Bude s tebou Beth, naši a spousta vojáků."
Zavrtím hlavou a odtáhnu se od něj.
"Ne! Nezvládnu druhé těhotenství sama! Nemůžeš mě v tom nechat," křečovitě ho stisknu.

Vytřeští na mě oči.
"Druhé těhotenství?" Vydechne. Zavzlykám a přikývnu.
"Jsi těhotná?" Jako by tomu nemohl uvěřit.
"Ano, jsem těhotná! A ty mě v tom zase necháš samotnou!" Praštím do něj pěstí a rozpláču se naplno.
"Borůvko," snaží se mě uklidnit, "borůvko, slibuju, že než ucítíš první pohyby budu zpět, abych tě viděl jak rosteš."
Nevěřím mu. Proč mu jenom nevěřím?!
"Neslibuj něco, co nemůžeš splnit," vzlykám a sevřu ho pevněji.
Políbí mě do vlasů a povzdechne si.
"Udělám pro to všechno na světě. Pokud budu muset, pozabíjím všechny seveřany."

"To nemusíš. Hlavně se vrať," zavrtím nakonec rezignovaně hlavou. Povzbudivě se pousměje a utře mé mokré tváře.
"Pošlu někoho, aby sbalil vaše věci. Čím dřív odjedete, tím líp," pochová si malou, kterou políbí na čelo a opatrně ji položí zpět.
"Miluju tě, Sarah. Tebe i naše děti," opře své čelo o mé a dlaní mi přejíždí po zádech.
"Já tebe taky, ale jestli se nevrátíš, tak tě vlastnoručně zaškrtím," zasměje se a lehce mě políbí.
"Jak přikazuješ, má paní," zašeptá a než se vzpamatuji, jsem v pokoji sama.

Pustím se do přípravy oblečení na cestu, když se ve dveřích objeví Karen.
"Co tady děláš?" Sjedu ji podezíravým pohledem.
"Poslal mě pán, abych pomohla s balením," moc tomu nevěřím, ale nakonec přikývnu a dál se věnuji skládání věcí do truhel.
V zrcadle se něco zaleskne a když vzhlédnu a spatřím Karen, jak s nožem stojí nad postýlkou, neváhám ani okamžik.

Vyhrnu sukni a uchopím nůž, kterým trhnu tak prudce, až se lehce škrábnu, ale to je to poslední, co mě v tu chvíli zajímá.
Otočím se, uchopím ji za ruku, ve které drží nůž a druhou ji prudce bodnu do břicha.
S výkřikem upadne a tupá rána, jak její hlava narazí do dlažby se rozlehlé po místnosti.
Vyděšeně sleduji bezvládné tělo, ze kterého se řine krev a nejsem schopná se pohnout.

Po chvíli zamrkám, vezmu Stellu, kterou si uvážu do šátku, abych mohla jít rychleji a tajným východem zamířím cestou, kterou mi ukázal Tagar.
Stačí jedno zaklepání, než starý muž vyjde z domku a překvapeně si mě prohlíží.
"Má paní," pohlédne na mé ruce, které se stále třesou. Ani jsem si nevšimla, že jsou špinavé od krve.
"Hned připravím koně," obejde mě a zmizí ve stáji, odkud vyjde s os slaným koněm a cestovními brašnami.
"Tady máte zásobu jídla a vody," ukáže na jeden, "a tady," vytáhne složený papír, "je mapa. Mělo by to být jednoduché. Pojedete po této cestě, až dorazíte na křižovatku. Dáte se doprava a pak pořád rovně, dokud nedorazíte k malé vesnici. Tam se ptejte po Agátě. Ta vám řekne co dál."
Vděčně muže obejmu.
"Děkuju," hlas se mi třese.

Zhluboka se nadechnu, vysednu na koně a pobídnu ho. Musím to zvládnout. Kvůli našim dětem. Nikoho jiného než mě teď nemají.
Políbím Stellu na vlásky a slíbím jí, že udělám všechno pro to, aby byla ona i její sourozenec v bezpečí a znovu se shledali se svým otcem.
A já také.