Nitě osudu

32

Připadám si úplně prázdná. Jako by zmizely všechny pocity a emoce a nezbylo nic. Až na vztek.

"Sarah? Jsi v pořádku?" Tuhle otázku už nenávidím. Každý den ji slyším několikrát.
Zhluboka se nadechnu a zvednu pohled od jednoho z tisíců křížů. Už pár dní ve mě roste vztek a čím víc ho v sobě dusím, tím je těžší ho ovládat.

Kam jen oko dohledné jsou nepravidelně umístěné kříže jako památník za každého ze zabitých v boji. Pozůstalí mají možnost vybrat kterýkoliv a vytvořit z něj místo, kde budou na své blízké chodit vzpomínat.
Já jsem vybrala ten uprostřed všech. Podle mě, si takové místo zaslouží. Nenosím květiny, tak jako většina.
Tagarův kříž má jen nápis s jeho jménem, všechno ostatní je zbytečný kýč. Na co květiny? Ty zvadnou, stejně jako lidé zapomínají.

Bodne mě u srdce, když ucítím další pohyb, který odstartuje to, co bych sama niky nedovolila.
Tvář mám mokrou od slz, stisknu rty do pevné linky a otočím se k Beth.

"V pořádku? Jasně že nejsem v pořádku!" Vyjedu na ni. "Není mi ani třicet, čekám druhé dítě a jsem vdova! Jak bych mohla být když můj muž byl lhář?!" Při posledním slově se zamračí.
"Proč to říkáš?"
"Protože je to pravda! Slíbil, že než ucítím první pohyby dítěte bude zpět a není tu! Nebo ty ho snad někde vidíš?" Rozhodím naštvaně rukama.
"Už se mě nikdy neptej, jestli jsem v pořádku, protože už nikdy nebudu," vyprsknu na ni a otočím se zpět ke kříži a se vzlykáním padnu na kolena.

Vím, že si takové chování nezaslouží, že za to nemůže, ale v ten moment byla jediný hromosvod. Naštěstí to pochopila a bez jediného slova odešla.
Sedím v trávě několik dalších hodin a teprve když se setmí vstanu a zamířím zpět.

Poslední dobou zanedbávám Stellu. Vím to, ale jako bych teprve teď měla možnost konečně truchlit. Chybělo mi místo, kam za ním můžu chodit a hodiny na něj v duchu řvát, jaký je to lhář.
Jestli to pomáhá? Nevím.
Nedokážu už cítit nic než vztek a zradu, že mě tu nechal na všechno samotnou.

~

Blíží se podzim a rána začínají být chladná. Přesto na nekonečné naléhání Garny pokaždé odmítám kabát, nebo alespoň pléd aby mi nebyla zima, když odcházím z hradu na každodenní návštěvu k mrtvým.

"Hej!" Otočím se na nádvoří a chvíli mi trvá, než dokážu zareagovat.
"Jsi mimo, nebo hluchá?" Ušklíbnu se na něj a zamířím k němu. Zkoumavě si mě prohlédne a nespokojeně se zamračí.
"Není ti zima? Měla by ses víc oblékat ať nejsi nemocná," založím si ruce na prsou a převrátím oči v sloup.
"Ano tati," zacukají mu koutky a zavrtí hlavou.
"Když už ne kvůli sobě, tak aspoň kvůli malému," dodá a poplácá svého koně po krku. Povzdechnu si. Zná mě už až moc dobře na to aby věděl, na jakou notu zahrát.

"Už dlouho jsme se nebyli projet. Neměla bys tolik času trávit na hřbitově," už už se nadechuji, abych mu řekla nějakou poznámku typu: jak trávím svůj čas je moje věc, nebo: hleď si svého a nech mě být, ale uvědomím si, že má vlastně pravdu.

Trávím tolik času s mrtvými, že zapomínám na ty živé. Obzvláště na ty, které mám na starost. A tak jen přikývnu.
"Tak odpoledne," očividně je spokojený a dál si připravuje koně.
Rozhodnu se vrátit pro kabát a teprve pak zamířím tolik známou cestou.

Nejsem tam tak dlouho jako obvykle. Místo toho se rozhodnu strávit čas se Stellou, která mou častou nepřítomnost zřejmě vnímá a když si ji beru, drží se mě jako klíště, jako bych snad měla hned zas někam odejít.
Co jsem to za matku? Povzdechnu si a políbím ji do vlásků.

Když vejdu do stájí, zjistím že jsem tu první, což mě potěší, protože si můžu Ducha osedlat sama. Je to jako terapie.
"To ses tak těšila na toho koně, nebo na mě?" Vůbec jsem ho neslyšela přicházet. Jen pokrčím rameny a upevním poslední popruh.
"Hádej," zasměje se a ve vedlejším boxu si osedlá svého hnědáka.

"Jedem?" Zeptá se na nádvoří a musím se pousmát.
"A co takhle závod?" Nadzvednu obočí a je mi předem jasné, že bude souhlasit.
"K rokli?" Přikývnu a zastavím koně vedle něj.
"Prohraješ," uchechtne se, ale já se nenechám vyvést z míry.
"To se uvidí," pobídnu koně, který se nemohl dočkat, až se bude moct rozběhnout. Za sebou uslyším křik, jak prej podvádím, ale jen se zasměji a víc se přikrčím ke hřbetu.

Je pravda, že Kelen většinou vždy vyhraje. Občas jen o vlásek, ale dnes je to jiné. Jako bych zapomněla na všechny předešlé nezdary a jsem si jistá, že dnes tam budu první.

Přitáhnu otěže a otočím koně v momentě, kdy Kelen vyjíždí zpoza stromů.
Udýchaně se usmívám a na tváři mám vítězoslavný výraz.
"Kde jsi? Málem jsme tu vystáli důlek?" Seskočím a nechám koně, aby se napásl.
"Kdybys nepodváděla, nikdy bys nevyhrála," přimhouří oči.
"Ale prosím tě," zavrtím hlavou a otočím se k západu slunce.

"Je tu nádherně," pousměji se a podívám se na Kelena, který se postaví vedle mě.
"Tak jako vždycky, když jsi tu se mnou," jeho pohled najednou zvážní.
"Když to sám nevíš, jak je to hezké, musí ti to někdo říct," pokusím se situaci odlehčit. Zavrtí hlavou a otočí se ke mě čelem.

"Myslím to vážně. Rád s tebou trávím čas. Je to jako bych alespoň na chvíli utekl ode všech těch soustrastných pohledů." Přikývnu a přitáhnu si kabát víc k tělu.
"Cítím to stejně," pousměje se a přejde ke mě, kde se zastaví tak blízko, až mě to na chvíli vyděsí.

Zvedne ruce a přejede konečky prstu po rudých tvářích, než je uchopí do dlaní. Na chvíli opře své čelo o mé a já nevím, co mám dělat. Najednou jsem úplně vykolejená a nedokážu se rozhodnout.
Dech se mi zrychluje a těkám pohledem po jeho tváři a pootevřených ústech, ze kterých vychází teplý dech.

Bože, tolik mi připomíná Tagara. Zavřu oči, aby nepoznal, jak se mi do nich derou slzy. Když je znovu otevřu, nepatrně se usmívá.
Pohne se mým směrem a jeho teplý dech najednou cítím stejně jako horkost jeho úst jen pár milimetrů od těch svých.