Nitě osudu

25

Aniž bych si to uvědomila, usnu. Probudí mě teprve pláč a tichý hlas.
"Pšš, princezno. Nechej mámu ještě chvilku vyspat. Musí si odpočinout, dala tátovi pořádně zabrat," zasměje se, "jestli budeš po ní, tak od tebe budeme muset kluky odhánět. Každý bude chtít takovou ženu."

Vyděšeně se posadím a promnu oči.
"Co jí to povídáš? Takové věci by děti o rodičích vědět neměli," nadzvedne koutek v pobaveném úsměvu a když se pláč ozve hlasitěji, podá mi ji.
"Stejně si to nebude pamatovat. A aspoň jsem to mohl říct někomu," lehnu si s ní, abych ji nakojila a stálo mě to co nejmíň námahy. Lehne si za mě a obě nás obejme.
"Asi si budu muset dávat pozor, aby to bylo vždycky průměrné, abys neměl potřebu o tom někomu říkat," zívnu a cítím, jak potlačuje smích.

Políbí mě do vlasů a zhluboka se nadechne.
"Už nikdy to nebude průměrné. O to se postarám," zašeptá mi z blízka do ucha, až mi naskáče husí kůže.

•••

Prohlédnu si šaty a podezíravě se otočím na Tagara, který se pohledem na mě očividně baví.
"A co že se to dnes slaví?" Přimhouřím oči.
"Nestihli jsme oslavit narození naší nádherné dcery, takže to musíme dohnat," než stihnu vyslovit další pochybnosti, ve dveřích se objeví Garna.
Nejprve se omluví za vyrušení a když se Tagar zvedne k odchodu, začne si připravovat potřebné věci.
Přistoupí ke mě a lehce mě políbí.
"Uvidíme se za pár hodin lásko," zašeptá a s úsměvem odejde.

Jakmile se za ním zavřou dveře, Garna spustí už tak známou písničku o tom, jak máme málo času a moc práce.
Nastane obvyklý kolotoč a já úplně vypnu a nechám ji, aby si se mnou dělala co chtěla.

"Tak, hotovo," poodstoupí a nechá mě samotnou stát před zrcadlem. Musím uznat, že dnes se vážně překonala. Přinesou mi Stellu, která má šatičky ze stejné látky jako ty mé a vypadá dokonale.
Ještě před odchodem ji nakrmím a když přijde Beth, aby nás doprovodila, trochu znejistím.
Myslela jsem si, že půjdeme s Tagarem, ale nakonec nemám čas nad tím dlouho přemýšlet.

"Užijte si to," usměje se na mě a malou pohladí po vláskách, "dnešek je jenom váš," mrkne a zmizí.
Podívám se na malou a musím se pousmát. I když bych si přála, aby byla po mě, je tolik podobná svému otci. Oči, vlasy, i ten zatracený úsměv.
Až vyroste, muži se o ni poperou. Má i jeho osobité kouzlo.

Z myšlenek mě vytrhne světlo, které mě na hodnou chvíli oslní. Ani jsem si nevšimla, že stojíme za dveřmi.
Jakmile si mé oči přivyknou, rozhlédnu se po velkém sále, který se rozprostírá pod schody, na jejichž vrcholu stojíme.

Ztěžka polknu, když přehlédnu početný dav, stojící s hlavami upřenými na nás.
"Přivítejte naši princeznu Stellu a její matku," nejistě se rozejdu, ale jakmile u posledního schodu spatřím Tagara v jeho typické uniformě, uleví se mi.

Jednou rukou k sobě tisknu malou a druhou si přizvednu šaty, abych nezapackovala a neskutálela se jak pytel brambor.
Mírně se usmívá a jako jediný zůstane stát, mezitím co všichni pokleknou.
Vyjde pár schodů a natáhne ke mě ruku, kterou vděčně přijmu.
"Jste nádherné," položí mi ruku kolem pasu, aby si nás k sobě mohl přitáhnout.
"O tomhle ses nezmínil," nepatrným posunkem poukážu na dav pod námi.
Usměje se a než se naději, jemně mě políbí a opře své čelo o mé.

"Miluju tě, vás obě," pohladí malou po tváři. Ta se usměje a zamává ručkama.
Teprve když se ozve hudba si uvědomím, že nejsme sami. Odvede nás ke stolu, kde sedí král s královnou a po jedné straně Beth a Kellen. Na druhé jsou dvě volné židle a kolébka.

Odložím ji a když po chvilce usne, můžu se věnovat všemu, co se děje kolem. K mému překvapení začnou chodit lidé se dívat na malou a nosit jí dárky.
"Proč to dělají?" Zeptám se ve chvilce, kdy jsme sami.
"Je to projev úcty a zároveň jí tím přejí do života," palcem přejíždí po kloubech mé ruky, kterou drží pod stolem, což je uklidňující pocit a nejsem tak nervózní.

•••

"Půjdu ji nakrmit a uložit," podívám se na Stellu, která se začíná nespokojeně vrtět.
"Dobrá," usměje se a políbí ji na dobrou noc, "kdyby ses nestihla do půlnoci vrátit, podívej se na balkon," mrkne na mě. Nechápu proč, ale když se malá dá do pláče jen přikývnu a zamířím do pokoje.

Jako by tušila, že všichni ti lidé jsou zde jen kvůli ní a tak se jí spát vůbec nechce. Nakonec ale usne a tak ji položím do postýlky, když se ozvou zvony. Půlnoc.
Otočím se k balkónu, kde skrze závěsy prosvítá jemné pohybující se světlo.

Opatrně otevřu dveře a vyklouznu ven. Při pohledu na podívanou, která se venku odehrává zalapám po dechu.
K nebi se vznáší snad stovky lampionů! Popojdu k zábradlí a když jich pod sebou uvidím minimálně jednou tolik co jich je ve vzduchu, pousměji se.
Něco na tom všem je magické. Ticho neruší nic a lampiony se pomalu vznáší vzhůru a odlétají.

Napadne mě, že je škoda, že to Stella nevidí a nechápe. Usměji se nad myšlenkou, že třeba až bude mít osmnáct, je na oslavě narozenin budeme pouštět také.
Osmnáct let. Kde v tu dobu asi budeme? Co všechno se v tak velkém moři času asi stane?
Ramena mi poklesnou při vzpomínce na nadcházející válku. Mám strach. O ni. O Tagara. O nás.
Je tolik otázek na které bych chtěla znát odpovědi. Tolik nejistých proměnných, ohrožující budoucnost, jakou bych si přála.

Povzdechnu si. Jsme tak bezmocní a směšní, když si myslíme, že dokážeme ovlivnit budoucnost ve svůj vlastní prospěch.
Když ne já, napadne mě, aspoň ona ať je šťastná. Zavřu oči a svou prosbu pošlu k nebi společně s lampiony.