Nitě osudu

Epilog

"Stello! Přestaň skákat po té posteli! Chceš spadnout?! Tagare! Okamžitě si přestaň vyhrnovat tu košili!" Mám pocit, jako bych měla každou chvíli vybuchnout. A to je teprve ráno.
Trvalo mi snad celou věčnost je obléknout do slavnostního oblečení a nebýt Garny, do teď by tu pobíhali jen v ponožkách.

Musíme jít. Beth mi s nimi pomůže do velké síně, kde už čeká spousta lidí. Děti zůstanou s ní a já čekám těsně pod schody na jejichž vrcholku stojí trůn.
Ozvou se trubky a všichni utichnou a sledují průvod, na jehož konci jde Tagar. Musím se pousmát. Obvyklou vojenskou uniformu vystřídal světlý královský oblek.

Obřad byl krátký a po pár minutách a několika formálních frázích se místností nese jasný hlas: "Sláva novému králi!"
Hluboce se ukloním, stejně jako všichni stojící za mnou. Nastane téměř hrobové ticho, které ruší jen zvuk bot na schodech.

Ty se zastaví těsně přede mnou a když ke mě vztáhne ruku překvapeně vzhlédnu.
"Má královno," s úsměvem si mě prohlíží a čeká, dokud se s jeho pomocí nezvednu, "jsi nádherná," ošiji se, protože je mi jasné, že lidé za mnou to slyší. Jako by se tím bavil.
"Můžeme?" Zhluboka se nadechnu a přikývnu.
Společně vyjdeme nahoru, Tagar se posadí na trůn a já se postavím po jeho boku.

"Ať žije král!"

~

Pozoruji děti, jak společně s babičkami a Beth tančí. Už by měli jít spát, ale dnešek je výjimečný den. Nechám jim ještě chvíli.
"Jsou úžasní," ovinou se kolem mě paže až se mi úsměv rozšíří, "stejně jako ty," zašeptá mi z blízka do ucha, až se zachvěji.
Přitáhnu si jeho ruce ještě blíž a spokojeně se o něj opřu.

"Neměl bys porušovat etiketu. Teď jsi král," nechám jeho předchozí slova bez reakce.
"Právě proto, že jsem král. Nevidím důvod, proč by kdokoliv nemohl veřejně projevovat své city," převrátím oči. Je mi jasné, že nemá cenu se dohadovat.

Otočím se k němu čelem a prohlédnu si ho. Ve světlém oblečení a korunou na hlavě vypadá jinak. Pousměji se a položím ruce na hruď před sebou.
"Co tě tak pobavilo?" Nadzvedne jedno obočí. Zavrtím hlavou.
"Nic, jen jsem si vzpomněla, co mi jednou řekl tvůj otec."
"A co?"

"Řekl, že z tebe bude skvělý král a že je hrdý na to, jaký muž se z tebe stal. Miloval tě, to víš že?" Nepatrně svěsí ramena a přikývne.
Od chvíle co zemřel, se o něm nechtěl bavit. Jeho náhlá smrt ho zaskočila tak, jako všechny ostatní, ale přestože to nikdy neřekl nahlas, miloval ho víc, než kdy přiznal.

"Říkáš, že chceš veřejně projevovat city. Tak to dělej, ale ne jen vůči mě. I ostatní by měli vědět, že ti na nich záleží. Dokud to jde. Aby sis pak nemusel vyčítat, že něco zůstalo nevyřčeno," tak nějak jsem tušila, co ho na otcově smrti tížilo nejvíc a teď se to jen potvrdilo.

Povzdechne si, obejme mě silněji a opře své čelo o mé.
"Co bych si bez tebe počal?"
"Tak to nevím," pokusím se ho rozveselit, což se mi podaří. Lehce mě políbí a pak se společně kocháme pohledem na dovádějící děti.

Jsou dny, kdy si říkám, že bych ještě třetí chtěla, ale pak jsou i takové, kdy si přísahám že už nikdy.
Ale to už je jedno. Někdo jiný rozhodl za nás a my se s tím musíme nějak poprat.

"Vzpomínáš, jak když se narodil Tagar říkals, že to byl šílený zážitek a nevíš, jestli to chceš ještě někdy zažít znova?" Přikývne.
"Ano. Na to nejde zapomenout. Tolik krve nebylo snad ani na bojišti."
"Tak máš přibližně šest měsíců se na tu krvavou řež připravit znovu."
Na okamžik jako by zkameněl.
"Jsi si jistá?" Otočím se k němu a nevím, jestli to pro něj je milé překvapení, nebo děsivé.

Přikývnu a snažím se z jeho tváře vyčíst nějakou reakci.
"Naše děti miluju, i když občas to jsou spíš čerti a každé je požehnání, které vděčně příjmu. Myslím, že se budeš muset vrátit k hrdinským činům, protože ty hrdinka jsi od první chvíle, co jsem tě uviděl a každá matka je hrdinka, která si zaslouží úctu a respekt."