Nitě osudu

16

Vyděšeně se rozhlédnu po tmavé místnosti. Trvá pár minut, než si vzpomenu, jak jsem se sem dostala a všechno si spojím. Vezmu za kliku a zalomcuji dveřmi. Naivně jsem doufala, že budou odemčené.
Když se ozve klíč v zámku, ustoupím ke stěně.

Dovnitř vstoupí vysoký muž. Ten stejný, který mě unesl.
"Tady máte jídlo a vodu."
"Co po mě chcete?" Nechápu to. K čemu jim jsem?
"To se dozvíte v pravý čas," zašklebí se a odejde. Musím odtud pryč. Musím vymyslet, jak se dostat ven. Podle zvuků zvenčí usoudím, že jsme někde daleko od města. Možná v lese.

Po dlouhém přemýšlení se rozhodnu pro hodně riskantní plán. Schovávám si placky aby ztvrdly na kámen. Potřebuji jich aspoň pět, možná pro jistotu víc.
Když přijde, aby mi jako obvykle dal jídlo, zmíní se o tom, že se dnes dozvím, proč tu jsem.

Teď nebo nikdy. Když pokládá jídlo na stůl, z pod polštáře vytáhnu hromadu tvrdého pečiva a co nejsilněji ho jím úhodím zezadu do hlavy. Zaskučí a svalí se na zem. Nezkoumám jestli je mimo, co nejrychleji vyběhnu ven.
Měla jsem pravdu, držel mě v malé chajdě uprostřed lesa. Co nejrychleji se rozběhnu prvním směrem, který mě napadne.
Strach je silnější než únava nebo bolest. Myslím jen na to, že je to jediná šance, jak se odsud dostat.

Běžím dokud se mi nepodlomí kolena. Už vážně nemůžu. Z posledních sil se odplazím k nejbližšímu stromu a opřu se o něj. Začínám usínat, když mě probudí dusot kopyt.
Přikrčím se a vyděšeně sleduji, odkud se jezdec vynoří.

Jezdec koně zastaví několik metrů ode mě, ale v houstnoucím šeru nedokážu odhadnout, kdo to je.
Když se tichem ozve volání mého jména, s úlevou vydechnu. Je to Kelen.
"Tady," hlas se mi třese únavou a úlevou. Sleze z koně a zamíří ke mě.

Ozve se rána, jak v dálce zahřmí. Kůň se postaví na zadní a rozběhne se pryč. Kelen zakleje a pokračuje v cestě ke mě.
"Jsi v pořádku?" Prohlédne si mě a klekne si vedle mě.
"Asi," během chvíle se nebe zatáhne a začne poprchat. Teplota rychle klesne a já se začnu třást zimou.
"Na, vem si můj kabát," vděčně ho příjmu a sleduji, jak sbírá větve, aby udělal přístřešek, pod který bychom se mohli schovat.

"Děkuju," zašeptám, když se posadí vedle mě a společně sledujeme průtrž.
"Co se stalo? Jak ses dostala až sem? A jak jsi mohla týden přežít v lese?" Oči se mi zavírají, ale zima mě stále udržuje bdělou.
"Pojď sem," obejme mě a teprve teď mi začíná být pomalu teplo.
"Chtěla jsem se vrátit, ale někdo mě unesl a týden mě drželi v nějaké chajdě," do očí se mi derou slzy, které v kombinaci s únavou mi vezmou další slova.
"Už je to dobré. Už se ti nic nestane. Odpočiň si," to nemusí říkat dvakrát.
Jako lusknutím prstu usínám.

"Kelene! Sarah!" Hlas mě vrátí zpět do reality, ale jsem až příliš unavená, než abych otevřela oči.
"Tady jsme," ozve se Kelen. Zaslechnu koně a blížící se kroky. Vím kdo to je, poznala jsem ho už po hlase.
"Co tady děláte?" Zabručí.
"Našel jsem ji těsně před tím, než začala bouřka a utekl mi kůň. Byla promrzlá a unavená."
"Má tvůj kabát?" Řekne nevěřícně.
"To jsem ji měl nechat zmrznout?" Začíná být naštvaný. Opatrně mě zvedne a po chvíli předá do druhé náruče.

Obejmu ho kolem krku a přitisknu se k němu.
"Co se stalo?" Řekne tiše, jako by mě nechtěl probudit.
"Řekne ti to až se probudí. Myslím, že ji někdo unesl, ale byla vyděšená a unavená. Nechtěl jsme ji vyslíchat." Místo odpovědi jen zavrčí.
"Ještě si spolu promluvíme."

Znovu usínám a probudím se teprve, když mě pokládá na postel. Vyděšeně se posadím, jako bych se vrátila do svého vězení. Rozhlédnu se dokola a uleví se mi, když zjistím, že jsem v ložnici.
Pohled do naštvaného obličeje mě znovu přinutí se napnout. Sedí v křesle a zpříma se na mě dívá.
"Co se stalo?" Jeho tón nedává žádný prostor pro výmluvy.
"Chtěla.jsem se projít," zalžu. Ještě mu nechci říct pravdu.
"Když jsem se vracela, někdo mě unesl a držel v nějaké chajdě. Povedlo se mi utéct a našel mě Kelen." Přimhouří oči, jako by mi něco z toho nevěřil.
Nakonec se beze slova zvedne a odejde.

Zbytek dne i noc jsem sama. Tagar se neukáže a tak mám prostor pro to přemýšlet, jak mu to říct.
Objeví se další den dopoledne. Bez jediného slova zamíří do šatny, kde otevře dveře a vrátí se. Dovnitř vejde několik sloužících, kteří začnou balit věci.
"Co se děje?" Začnu opatrně. Pořád má naštvaný výraz.
"Odjíždíš zpět do hlavního města," zůstanu na něj nevěřícně hledět.
"Prosím?" Mám pocit, že jsem špatně slyšela.
"Odjíždíš. Hned."

Vstanu a postavím se naproti němu. Chvíli se na sebe díváme. Najednou si uvědomím, že už několik dní před tím, než jsem odešla se choval jinak.
"Ty to víš," vydechnu. Nepatrně zvedne hlavu a stiskne čelisti.
Nepotřebuju aby odpovídal.
Tahle reakce je snad ještě horší, než kdyby na mě začal křičet.

"Takže to je podle tebe řešení? Všechny ty řeči byly jen kecy. Jsi obyčejný lhář," udělám k němu ještě jeden krok, aby poznal, že se ho nebojím, "byla jsem blbá, že jsem ti to věřila. Ale tobě se to hodilo, že? Dostal jsi cos chtěl a teď už jsem jen přítěž, kterou je lepší schovat někam pryč, aby nepřekážela. A tobě to samozřejmě nic neudělá, protože je tu spousta dalších, které ti zobou z ruky," při mých posledních slovech přimhouří oči a zavrčí.

"Běž se připravit k odjezdu," procedí skrze zaťaté zuby a úplně slyším, jak to v něm vře.
Ještě chvíli bojuju s tím, mu něco říct, ale nakonec zavrtím hlavou a s pohrdavým výrazem zamířím pryč. Je mi z něho zle.

Celou cestu ho proklínám a hlavou mi běží, co všechno bych mu ještě chtěla říct, ale nakonec jsem ráda že jsem to neudělala. Možná bych toho litovala, i když v momentální situaci bych ho nejraději pořádně praštila. A ne jednou.
Po návratu na nádvoří čeká Elizabeth. Úplně jsem zapomněla, jak temperamentní je.

Ihned se ke mě přiřítí a se svým typickým úsměvem mě obejme.
"Sarah! Tak ráda že vidím. Vypadáš unaveně, jak se cítíš?" Položí mi ruku na břicho až překvapeně zamrkám.
"Tagar nám všechno napsal. Moc gratuluju!" Pokusím se o úsměv, přestože mě při vyslovení jeho jména bodne u srdce.
Cítím se zrazená a odstrčená. Vím, že to myslí dobře, ale nedokážu cítit nic jiného než vztek.

Odvede mě do Tagarova pokoje s tím, že si musím odpočinout, za což jsem vděčná. Chci být sama. Sice se mi nelíbí, že musím být právě tady, ale lepší než být třeba u Elisabeth.
Vyjdu teprve na večeři, celou dobu jsem se snažila připravit na otázky všech ostatních, což se mi stejně nepovedlo.
Vejdu do jídelny, kde už sedí Beth a dokonce i jejich rodiče, kteří se okamžitě při mém příchodu zvednou abychom se mohli přivítat.

Jediné, v čem jsem si udělala jasno byl fakt, že nikomu nebudu říkat, jak to mezi mnou a Tagarem je ani že on děti nechce. To si musí vyřešit on.
"Rádi tě vidíme. Vypadáš krásně, těhotenství ti sluší," obejme mě královna s vřelým úsměvem.
"Také vás ráda vidím. Jsem ráda že jsem zpět. Chybělo mi to tu." To byla pravda. Hned jak bude příležitost, chci navštívit mamku a Brooklyna a je mi jedno, co by na to řekl Tagar. Ten tu není.