Neviditelná

48. Díl - Dobrou noc

Pro začátek bych chtěla upozornit na holčinu @Emma_nes píše zajímavý příběh jménem A Year Without Rain. Vřele doporučuji. :)

Bouřka stále bušila na všechna okna. Gveny se mi třásla v náručí a já to musel snášet. Znovu jsem musel snášet to že trpí.

Vím, že má ráda když zpívám. Začal jsem zpívat Half a heart, protože tak nějak jsem se poslední dobou cítil. Cítil jsem, že mě je jen půlka.

„So your friends' been telling me

You've been sleeping with my sweater

And that you can't stop missing me

Bet my friends' been telling you

I'm not doing much better

Because I'm missing half of me." Slova se linula tichou místností a já cítil jak se její vzlyky tlumí a poslouchá text.

Zpíval jsem stále dokola dokud jsem si nebyl jistý, že už nevzlyká.

Gveny už možná neplakala, ale bouřka stále útočila na dům.

„Proč tahle písnička?"zeptala se mě potichu, jako by se snad styděla. Byla jako moje malá holčička.

Gvendolyn:

Položila jsem otázku do tiché místnosti. Niall se na mě díval jako na největší klenot světa. Byl to ON. Žádný dospělí co mi rozkazuje, tohle je nejlepší přítel.

„Poslední dobou mě tak nějak vystihuje."řekl to s napjatým výrazem. Jeho vždy uvolněný obličejík byl teď napjatý. Byl nervózní.

„To je mi líto. A proč? Problém s holkou nebo s rukama?"znovu položím otázku, ale můj pokus o vtip zůstane bez odezvi jako Harryho vtipy *knock knock* On se zavrtěl a položil se na záda dívajíc se do stropu. Udělala jsem to samé. Leželi jsme tam vedle sebe na zádech a hypnotizovali bílý strop.

„Nechce se mi o tom mluvit."odežene mě.

„Nechceš o tom mluvit s nikým nebo se mnou?"znovu jsem položila otázku a podívala se na něj. Vyčkávala jsem s nadějí v očích. Jeho oči byly při-kotvené ke stropu.

„Já tě miluju."podívá se mi do očí. Zkoumá moji reakci, ale já nevím jak reagovat. Posadím se abych se na něj dívala trochu shora.

„Já...nevím co říct. Ani nevíš jak dlouho na tohle čekám a víš taky tě miluju, ale...není to...to co chci. Já tě potřebuju jako nejlepšího kamaráda, ale vím, že za tohle se budu doživotně proklínat....já nevím."mluvila jsem rychle, ale každou chvilku jsem se zasekla. Nevěděla jsem co dělat. Byla jsem zmatená, zklamaná a zamilované, ale nemohla jsem s ním být.

Do očí se mi znovu draly slzy a já ať jsem chtěla nebo ne musela jsem je nechat opustit mé oči aby si hledaly vlastní cestu.

Cítila jsem se hrozně. Tolik ho chci, ale nedokážu to. Nedokážu zničit to přátelství.

„Víš chápu to. Nechceš zničit to pouto co mezi námi je, ale já..prostě nemůžu být bez tebe. Já z tebe šílím!"stoupne si a začne pochodovat po místnosti. Značně přidal na decibelech. Nevím jestli je naštvaný nebo smutný nebo všechno dohromady, ale já se cítila jako člověk co je se štěstím miliardy mil od sebe.

Jindy bych bezpečně poznala jak se cítí, ale teď je naprosto nečitelný. Jako kdyby se zavřel jako kniha z které jsem četla.

„Já to bez tebe nemůžu vydržet! Jsi mi tak blízko a já se tě nemůžu dotknout. Já...je důležité naše pouto, ale teď mám za tebe plnou zodpovědnost a to není sranda. Nechci ti ublížit, ale ani sobě. Ani nevíš jak mě to ničí."jeho hlas byl zoufalý. Přímo křičel.

A když říkám, že křičel myslím to vážně. Jeho hlas se rozléhal nejen naší tichou místností, ale celým domem.

„Já se bojím. Bojím se, že to akorát zkazím. Já...jsem se smířila s tím, že nebudu v životě šťastná a...že ty si jednou najdeš přítelkyni a necháš mě za sebou. Já se s tím smířila, ale teď jsi mi řekl, že mě miluješ a já vidím šanci na štěstí, ale bojím se..."vylila jsem si srdce pro změnu zase já.

„Ale já tě tolik miluju."bylo to slyšet snad přes celý dům. Obličej schoval do dlaní a už nepochodoval, ale stál pevně na jednom místě. Postavila jsem se na vratké nohy a zamířila k němu. Měl na sobě jen flanelové dlouhé kalhoty.

Objala jsem jeho polonahé tělo. Cítila jsem jaké z něj sálá teplo, ale cítila jsem jak každý jeho sval je napjatý. Objetí mi neopětoval jen stál s rukama na obličeji a já ho svírala svými maličkými ručkami.

„Nialle já se bojím."tuhle větu jsem dnes řekla už snad po sté. Znovu jsem se oddálili. Já se posadila zpět na postel.

„Kurva!"křikl a praštil pěstí do stolu.

„Co se tu sakra děje? Lyn co tu děláš?!"přišel rozespalý Liam a za ním i zbytek kluků.

„Já...bojím se bouřky, tak jsem šla sem a...ono se to zvrtlo...já nevím co říct."snažila jsem se nějak vysvětlit, ale moje mysl nebyla ve stavu racionálního myšlení.

„Řekl jsem jí, že ji miluju."řekl Niall skoro provinile. Byl smutný, ale to i já. Očima sledoval temné stíny na zemi a čekal. Chlapci začali radostně tleskat a chválit Nialla, ale on je od sebe jen odstrkoval.

„Shodli jsme se, že nemůžeme být spolu."přitáhla jsem si kolena k bradě a čekala na reakce, protože to vypadalo, že o tom všichni tak nějak věděli. Nechala jsem jednu slzičku aby utekla a vsákla se do kostkovaných kalhot. Až teď jsem si všimla jak máme s Niallem podobné kalhoty.

„Nechceme zničit to, co jsme si vybudovali."prohodil Niall a spadl po zádech vedle mě na postel. Se mnou to zahoupalo, ale nenechala jsem se vyvést z už tak dost pokřivené míry.

„Já nevím co říct. Oba jste to tak chtěli. Vy oba jste mi to jasně řekli a teď...Měli by jsme každý do svého pokoje a ráno si o tom ještě vy dva promluvíte až budete mít čisté hlavy, takže dobrou noc."Liam byl rozrušený. Divoce máchal rukama a Zayn si chránil oči před jeho prsty, protože si chtěl zachránit obě oči. Přiložil si prsty ke spánkům a odkráčel zpět do postele. Postupně se všichni vytratili a já od Nialla odešla bez jediného slova jen s lítostivým pohledem a probodnutým srdcem.

Lehla jsem si do postele a zadívala se do stropu. Uslyšela jsem hrom a uvědomila si to. Podívala jsem se kolik je hodin. 3:00 To jsem se moc nevyspala. Další hrom, jako by ta bouřka ještě zesílila. Nevěděla jsem co dělat. Hysterie se mnou šířila rychleji než potopa a já věděla, že dnes už k Niallovi nemůžu.

Rychle jsem přeběhla k Harryho dveřím a zaklepala. Ozvalo se tiché dále a já vstoupila.

Uviděla jsem Louiho a Harryho v posteli jak Harry uklidňuje Louise.

„Můžu se přidat? Já se bojím..bouřky a k....Niallovi už nemůžu."odírala jsem klouby na rukách a nervózně přešlapovala.

„Jasně."usmál se Harry a zvedl peřinu. Udělali mi trochu místa a já za nimi vklouzla.

Asi po hodině všelijakých utěšovacích metodách jsem usnula opřená o Harryho.

Tak co? Kdo na mě už shromažďuje rozzuřený dav s vidlemi a pochodněmi? :D Napište mi vaše vražedné názory do komentářů. :3 Možná jsem zkazila dokonalou chvíli, ale všichni víme, že já nejsem normální a kdyby tento příběh byl normální nebavil by vás. :D Nemůže to být přeci tak, že si řeknou miluju tě a budou žít spolu šťastně až do smrti. Víte já jsem realista. :D Pokud máte nějaké otázky k postavám nebo ději či jakýmkoli nepřesnostem co vás napadli ráda vám odpovím. :) A co říkáte na Zayna? Já jsem upřímně zklamaná. :'(

Vaše Netinka

xoxo