Neviditelná

21. Díl - Láska chodí po špičkách

"Kdo koho nemiluje?"zeptala se rozespale Gveny.

Rozespalá Gvendolyn stála mezi dveřmi jen v mém tričku a spodním prádle.

„Jdu ti Lyn pro koláč.“usmála se paní Alison a odešla do kuchyně. Normálně mě tady nechala! Co mám dělat?!

„Kdo koho nemiluje?“zeptala se znovu. Sedla si vedle mě na židli a dívala se mi do očí.

„Víš mám kamaráda a on moc miluje jednu holku, ale ona to neví. Je to jeho nejlepší kamarádka a on se bojí, že by to tím pokazil, protože jednou řekla, že jsou nejlepší kamarádi a nic víc, nějakému muži. A já mu chci moc pomoct, ale nevím jak.“nevěděl jsem jestli to pochopila nebo jestli to bere jako pravdu, ale každé slovo je od ní dobré.

„Já myslím, že by jí to měl říct, přátelství nepřátelství. Radši bez ní než trpět při její přítomnosti…“opřela se o stůl a stále upírala své oči na můj unavený obličej.

„Povím mu to.“usmál jsem se.

Gvendolyn:

Co to mělo znamenat? Proč se svěřoval mojí babičce, vždyť já bych mu s tím ráda pomohla.

Jsem ráda, že se tak stará o své kamarády. Pokud to nemyslel jinak.

Zatřepala jsem hlavou, abych ten nesmysl dostala z hlavy.

„Tady je jahodový koláč. Dáš si ještě něco zlato?“babička měla smutný úsměv a dívala se pořád na Nialla.  

„Moc, moc, moc bych chtěla zelený čaj. Na škole ho neměli a já myslela, že se zblázním. Mohla by jsi mi jeden udělat prosím? A nebo celou konvici!“našpulila jsem spodní ret.

„Jistě, že ano.“usmála se babička a poplácala Nialla po zádech. Co se tu sakra děje? To jsem spala sto let nebo co?

Když jsem zmínila zelený čaj tak se Niall roztomile usmál.

„Víš, že jsi na tom čaji závislá?!“zasmál se. „Jistě, že to vím, ale taky jsem závislá na koláčích od babičky.“zasmála jsem se.

Konečně jsem byla schopná projevit nějaké jiné pocity než jen smutek.

„Víš chtěl jsem pro tebe udělat něco hezkého, ale bojím se, že tě zase jen zbytečně rozbrečím a je na to asi brzy, ale…“z kapsy vytáhl zlatý řetízek na kterém vysel plátek zlatého kovu ve tvaru srdce. Je na něm napsáno Lucky. Býval na jeho obojku.

„Chtěl jsem, abys na něj nikdy nezapomněla.“usmál se a připnul mi řetízek na krk. Cinkl o medailonek.

Slzičky mi začaly pomalu stékat po tvářích.

„Promiň to jsem nechtěl...“Niall začal být nejistý.

„Ne Ni je to krása. Moc… ti děkuju.“vtáhla jsem ho do objetí. Taky mu stékalo pár neposlušných slz.

„Jsi nejúžasnější kluk, kterého jsem kdy mohla potkat.“smála jsem se a zároveň plakala. Sedla jsem si mu na klín a znovu ho objala. Jak já miluju jeho objetí. Jeho vlasy. Jeho oči. Jeho úsměv. Je tak hodný a vždy mi pomůže.

Vždyť ty ho miluješ!

Bože, je to pravda.

Nevím, jestli mám být štěstím bez sebe nebo začít plakat.

Já miluju Nialla Horana.

Tramtadadá! Konečně si to ta blbá zrzka uvědomila! :D Napište mi nějaký názor do komentu a klidně i ovotujte. Mně to vadit nebude. :D Mohli by jste mi prosím do komentů osvětlit jestli chcete dlouhé nebo krátké díly. A navíc teď jedu na hory, ale o další díly nepříjdete. ;)

Vaše Netinka

xoxo