Neviditelná

24. Díl - Morfium

„Jo…“šeptla jsem s obavami. Do ruky si vzal mikinu a vyšel se mnou z pokoje. Byly slyšet jen naše kroky a cinkání mých dárků od Nialla.

Pod schody jsem se zastavila se slzami. Opět… „Copak se děje Myško?“Niall se přikrčil, aby se mi díval do očí. „To jsou slzy štěstí. Konečně vím, že mám přítele, který je mi víc než otcem, víc než bratrem, víc než všechno na světě.“stékaly mi slzy a husí kůže se rozšiřovala po celém mém těle.

Slzy se mu draly do jeho nádherných nebeských očí.

„Kvůli mně neplakej. Jen se mě chyť a pojď se mnou vstříc budoucnosti, která bude jen lepší. To ti slibuji Gveny.“skočila jsem mu okolo krku. Jediný člověk co navždy bude se mnou a bude mi rozumět, ale co když si najde přítelkyni?

Zůstanu sama a on bude šťastný. Teď už netekly slzy štěstí, ale smutku.

Jen jsem Nialla chytila a šla k východu.

„Ba..babičko, já jdu s Niallem za… za jeho rodinou. Do osmi přijdu.“křikla jsem do obýváku, kde babička seděla s dědou na sedačce. Drželi se za ruce a tulili se k sobě.

Je krásné, že láska jim zůstává navždy. „Mám vás moc ráda.“ještě jsem přidala. Nikdy nevíš kdy tohle skončí a ty už je nikdy neuvidíš.

„Jistě, hlavně se už netrap a začni se smát, prosím. Má tě taky moc ráda.“řekla babička a upřela na mě své oči.

„Lyni, taky tě mám moc rád.“řekl dědeček. „Tak zatím.“zamávala jsem a zmizela v předsíni.

Niall už tam stál ve svých bílých suprách. Obula jsem si nějaké staré kecky v kterých jsem asi přijela. Skoro nic si z cesty nepamatuju.

Ještě jsem utáhla šňůrku na Niallových teplácích a přešla ke dveřím. „Zavři oči a zvedni ruce.“řekl Niall s úsměvem. Poslední dobou se na mě jen usmívá a mě to láme srdce, ale zároveň žene dál. Udělala jsem to co řekl a ucítila jsem jak pře ze mě přetahuje látku.

Do nosu mě udeřila ta jeho osobitá vůně. Na sobě jsem měla jeho mikinu. „Vždyť ti bude zima.“začala jsem si ji zase sundávat.

„Ne tobě by byla v tom tílku zima a navíc ti moc sluší všechny moje věci. Snad i víc než mně.“zasmál se a zase stáhl mikinu dolů.

Všechno co mám na sobě mi je větší. Tepláky mi ani tak nevadí, protože se dají stáhnout tou šňůrkou co děsně řeže do prstů, ale mikina je mi hodně velká. Mám jí asi do půlky stehen, možná i níž.

Vyrazila jsem ven. Počasí bylo čím dál lepší. Mohlo být tak 10°C. Zachumlala jsem se do mikiny a pomalu šla k autu. Krev v žilách mi tuhla. Mám děsný strach na takovémto otevřeném prostranství.

Venku je celkem dost lidí. Mám z nich strach. Rychle nasednu do auta a přivážu se.

Niall:

Sedl jsem si na místo řidiče a přivázal se. Gveny už seděla vedle mě a zarývala nehty do sedačky. Nevím zda se bojí mé rodiny a nebo toho všeho co na nás venku číhá.

„Lyn, nemusíš se ničeho bát. Jsem tu s tebou.“chlácholil jsem ji. „Prosím říkej mi Gveny. Jen Gveny nebo Myško, prosím.“její obličej spadl do jejích dlaní.

„Když mi tak říkáš je to pro mě jako morfium. Tolik mě to uklidní, ale je to návykové.“strach na ni útočil ze všech stran. Musím jí pomoct. Zapnul jsem motor a topení pustil na plno.

„Ššššš, klid Gveny nic se ti nestane. Klid Myško.“chytil jsem její ruku a chlácholil ji slovy.

Chvíli ještě vzlykala, ale pak se napřímila s rudýma očima a jemně se usmála. „Můžeme?“tiše jsem se zeptal. Jen přikývla.

Lásky, je to tady! Další díl. Jestli klesne aktivitka kašlu na vás a budu dávat výzvy! :D Prosím posnažte se trochu. ;) Mám vás ráda hodně moc! :*

Vaše Netinka

xoxo