Neviditelná

3. Díl - Okno přátelství

Dlouho jsem nic nepsala, takže to možná dopadne tím stylem že dneska napíšu víc jak jeden díl. :D 

Příjemné čtení. ;)

Klopýtala jsem rychle domů. Oči se mi vyjasnily a já si až teprve teď všimla jak velký dům stojí vedle nás. Ne to už nebyl dům to byla přímo vila. Mé oči přejížděly po budově, ale mé nohy zapomněly že na schodech se musí zvedat nohy. Ležela jsem na chladném betonu a doufala že mě nikdo neviděl. V celé ulici jsem byla naprosto sama. Začaly mě přepadávat pocity, které nikdo nemá rád. Strach, úzkost, nedůvěra, ale nejhorší je osamnělost. Uvědomnění že jste na světě sami a nikdo vás nehledá, že když právě teď přestanu dýchat nikdo mi nepomůže. Ucítila jsem studenou kapku z nebes. Bylo mi jedno že za chvíli bude přšet. Třeba nachladnu a zemřu tu ne schodech. Udělám alespoň nové místo pro ještě nenarozenou osobu. Přestaň se litovat ty zrzavá náno! Zvedni zadek a dokaž že nejsi nikdo! Mé podvědomí mělo pravdu. Stoupla jsem si na nestabilní nohy a otřebala ze sebe špínu. Byla jsem rozhodnuta se sebou něco dělat, ale jakmile jsem vstoupila do domu všechna sebedůvěra mě opustila. Uviděla jsem na stolku kam obvykle dávám klíče obálky z ČR. Všechny věci spadly a já taky. Neměla jsem sílu cokoli udělat. Mé tělo bylo jako hadrová panenka. Mé svaly byly ochablé a já cítila jako kdybch zapadala do podlahy hlouběji a hlouběji. Ale notak! Můžeš si apoň přečíst ty podělaný dopisy ty ubožáku. Dobře uznávám že mé podvědomí je drsňák, ale to se nedalo říct o mně. Zamrkala jsem a zbavila se posledních slz. Snažila jsem se natáhnout ruku a nehmatat dopisy. Bingo! Podívala jsem se na odesilatele dopisu. Galerie Praha. Rozevřela jsem papír vonící po zasychající barvě.

Dobrý den, 

píši Vám kvůli obrazům Vaší matky. V obálce najdete peníze za vydražené obrazy a byli by jsme rádi kdyby jste byla tak laskavá a poslala obrazy, které Vaše matka třeba nezveřejnila nebo nejsou dokončeně. Bylo by to pro Vás i lepší zbavit se vzpomínek. Samozřejmě je to na vás. Doufám že se rozhodnete správně. Budu čekat na odpověď.

Alexandr Menor

Byla jsem přesvědčena že jim žádný mámin obraz nedám. Hodně jsme jich dělali spolu a já se nehodlám vzdát vzpomínek, které jsou pro mě tak dráhe. Opět jsem se cítila sama. V tomhle domě mi přišlo že i mé myšlenky mají ozvěnu. Příjdu si tu jako návštěva. Jen někdo kdo příjde a zase odejde. Pro nikoho důležitý. Jsem neviditelná. Co kdybych si koupila psa?! Tahle myšlenka mě postavila na nohy. Jsem přesvědčena že mi opět vykouzlí úsměv na tváři. Vyběhla jsem schody do svého pokoje a čapla telefon, který se válel na posteli. Vytočila jsem Glendu a čekala kdy to zvedne. "Ano Gvendolyn, potřebuješ něco?"řekla otráveně jako kdybych jí volala po stopadesáté. "Mohla bych si pořídit psa?" Chodila jsem po místonstí a vždy při otočení jsem určitě něco schodila. "Mně je to jedno, ael bude to tvoje starost ne moje, takže i finance jasné?"řekla to jako by si objednávala kafe. Na mé tváři se objevily ďolíčky. Konečně jsem za čas byla trochu v lepší náladě. "Děkuju!"a rychle jsem zavěsila jako bych čekala že ještě zavěsí. Byli teprve tři hodiny, takže jsem se rozhodla že půjdu nakoupit nějaké věci pro měho nového kamaráda, ale pak mě napadlo kde kamaráda seženu. Posadila jsem se na postel a začala si ujasňovat nároky a úkoly.

1. Bude to velký kamarád. Nechci žádnou čivavu.

2. Koupím misky, vodítko s obojkem, pelech a nějakou hračku. 

3. Bude to pes z útulku.

Hned jak mě napadl útulek byla jsem rozhodnutá že půjdu tam. Nikdo neví líp jak se cítím než takovýhle psi. Jsou sami a nechtění. Potřebují lásku a kamaráda. Je rozhodnuto. Zvedla jsem se a rozhodla jsem se že před odchodem se ještě převleču, protože Londýnské počasí mi dalo jasně najevo, že nebudeme kamrádí. V šatně jsem si přes ruku hodila tuhé jeny a takové triko co se tváří trochu jako svetr. Je křémově hnědé a na ramenou jsou cvočky. Hodila jsem tyhle věci na postel a přešla jsem k velkému oknu. Sundala jsem si roztrhané jeany a dala si ty pevné a tmevé. Poté následovalo triko, které letělo něka do rohu. Stála jsem tam polonaha a vzpomněla jsem si na peněženku v předešlém oděvu začala jsem ošahávat kalhot. Mám ji! Musím vypadat zajímavě když s rukou nad hlavou křičím "Jo!" jen v podprdě. A ten kluk z vily od vedle si to myslí asi také když se tak směje. Počkat! Naproti mému oknu jsem viděla okno od velké vily ve kterém stál ten kluk s kterým jsem se srazila a následně jsem zbaběle utekla.