Neviditelná

47. Díl - Bouřka

Spadla jsem do postele a nechtěla se už někdy pohnout. Prohlížela jsem si pomalované zdi a přemýšlela proč se tak cítím. Vzala jsem si telefon a projížděla jsem sociální sítě. Zastavila jsem se u jednoho statusu na Facebooku.

Dívka, která byla Niallem Horanem dostána do nemocnice teď bydlí s One Direction. Je jejich hadrová panenka na hraní? Jejich soukromá postelová dívka? Jméno a pravdu o dívce zjistím dříve či později.

Rozklikla jsem odkaz na článek a přečetla si ho. Nejsem tak neviditelná, jak jsem si myslela.

Lidé co ten článek napsali mě normálně označili jako děvku a zlatokopku. Myslí si, že ví všechno. Myslí si, že každý večer mám jinýho a při nejlepším jednoho z kluků.

Myslela jsem, že se propadnu do země a už nikdy nevyjdu na denní světlo.

Telefon jsem vypnula a šla se převléct do pyžama. Vlasy jsem si dala do vysokého culíku a skočila do postele. Rozhrabala jsem několik dek, peřin a různých polštářů tak abych měla příjemné spací hnízdečko.

Zhasla jsem si světlo a zaposlouchala se do ticha.

Šelestění stromů jsem slyšela jasněji než kdy jindy. Stíny se mihotaly po zemi pokoje jako malé myšky. Slyšela jsem dopadat první kapky deště na moje okno. Harmonie deště mě uklidňovala a já cítila přicházející spánek.

Z lehké písně se po chvíli ale stalo strašlivé bubnování a první hromy byly z dáli slyšet. Světlo blesku osvítilo místnost každou chvíli.

Začala jsem se bát. Déšť nepřestával dopadat na moje okna a já začala slýchat zvuky. Uslyšela jsem vrzání podlahy, ale nic jsem si z toho nedělala. Třeba někdo šel na záchod.

Už jsem si myslela, že strach mě přešel, ale uslyšela jsem škrábání. Jako by někdo škrábal na dřevo. To si jen namlouvám. Tedy doufám.

Strach mě sužoval tak až jsem vystřelila z postele rovnou na chodbičku mezi pokoji. Zaklepala jsem na Niallovi dveře a když se dlouho nic neozývalo vešla jsem.

„Nialle spíš?"zeptala jsem se opatrně a přejížděla si rukama po husí kůži.

„Děje se něco?"zamumlal ospale a zároveň dost nepříjemně. Otevřel na mě svá kukadla. Další hrom, který se ozval až nepříjemně blízko. Trochu jsem vyjekla a skrčila se.

„Já se bojím."slzy mi začaly stékat po tvářích jako kapky po Niallově okně.

„Neplač a pojď za mnou."jeho hlas zněl tak ochranitelsky. Rychle jsem vklouzla pod peřinu, ale Nialla jsem se nedotýkala.

Další hrom se ozval nedaleko a já nahlas hystericky zavzlykala.

„Pojď sem. Neboj se."Niall mě stáhl do objetí a já se nechala. Ležela jsem obličejem k němu a cítila to teplo, co z něj sálá. Je to zase ten můj Niall.

„Děsně se bojím bouřek."zašeptala jsem a při dalším hromu vzlykla hodně nahlas. Jediní kdo tohle věděli byli mí rodiče. Teď mám už jen Nialla a musím mu říct vše.

„To bude dobrý. To u nás není ostuda. Louis se taky bojí bouřek, ale asi spí nebo už je u Harryho."chlácholil mě s malým uchechtnutím. Jsem skoro dospělá a bojím se bouřek. Další hrom se nesl až k nám a já znovu zavzlykala.

Strach byl všude a Niall byl jediná záchrana.

Niall:

Pevně jsem ji držel a utíral jí slzy. Cítil jsem, jak z ní čiší strach.

„Nemusíš se bát. Jsem tu s tebou."hladil jsem ji po vlasech a chlácholil ji slovy. Celá byla ledová a třásla se. Byla znovu moje hromádka neštěstí.

„Já jsem se bála už...před bouřkou, kvůli tomu filmu, ale pak začalo pršet..."říkala tiše, ale její hlas přerušil hrom. Celá se natiskla na mě a svýma nohama pevně svírala ty mé.

Slzy jí tekly rychleji než jsem je dokázal utírat.

Náš ochranář je zpět. Taky vám tak chyběl? Chcete spoiler? Já vím, že jo. :D V příštím díle vám spadne brada až na zem. Slova vyřčena jinak než je správné. Nic víc vám neřeknu. :3

Vaše Netinka
xoxo