Neviditelná

8. Výslech

Niall přišel do haly v obyčejných džínách a bílém tričku. Vzal mi kytaru i průhledné desky z rukou a vyšel ze dveří ven. Jen jsem se zamračila a šla jsem za ním s tím rozdílem, že já jsem dveře za sebou zabouchla. 

Niall dal moje věci do kufru a otevřel mi dveře. Nasedla jsem si a opřela jsem si hlavu o černé opěradlo sedačky. Padla na mě únava z ranního vstávání. "Tohle už jsem zažil."zasmál se Niall a přivázal mě. Vděčně jsem se usmála a pohladila jsem ho po ruce. 

"Co já bych bez tebe dělala."vydechla jsem. "Byla by jsi beze mě úplně stejná. Možná i lepší. Když si vzpomenu na některé chvíle. Třeba když si se kvůli mě zhroutila. Určitě by ti bylo beze mě líp."jeho oči pohasly a tvář zesmutněla. Nastartoval a vyjel na silnici. 

"Ne, to neříkej. Co se stát mělo to se stalo. Bez tebe bych nebyla o nic lepší. Akorát bych byla ztracená holka a k tomu znásilněná. Bez tebe bych tu už ani nebyla."svoji ruku jsem položila na jeho ruku, která svírala řadící páku. 

Niall se na mě vděčně usmál, ale hned zase obrátil svůj zrak na silnici. Nastalo ticho, které bylo jen pro naše myšlenky, ale ty moje byly až moc černé a kousavé. Zapnula jsem rádio a naladila jsem náhodnou stanici. Autem se rozezněla píseň, která byla jedna z mých oblíbených, které jsem hrála na kytaru. Byla to Apologize. 

Tiše jsem si zpívala a dívala jsem se z okna ven jak krajina utíká a mizí. Niall sáhl na rádio a ztlumil hlasitost. "Zpívej."řekl jednoduše bez jediného pohledu na mě. "To není dobrý nápad."zasmála jsem se spíš sobě. 

"Jen pro mě."tentokrát mi věnoval pohled s krásným úsměvem. Tiše jsem zpívala píseň jen pro Nialla, ale pořád ve mně hlodal červíček starosti. Byla to starost o Harryho. 

Zastavili jsme přímo u školy. "Ty snad chceš aby se na tebe sesypaly fanynky?!"zasmála jsem se. "Kvůli tobě klidně."pohladil mě po koleni a vypnul motor. Niall vystoupil a já hned za ním. 

Šla jsem ke kufru auta, kde už stál Niall s kytarou i deskami v jedné ruce. Zavřel kufr a chytil mě za ruku. 

"Ty jsi vážně blázen."zasmála jsem se, ale Niall na mě jen vyplázl jazyk. Doprovodil mě až ke vchodu do školy, kde jsme si stoupli čelem k sobě. Spousta lidí po nám, respektive po Niallovi, pokukovali.

"Spousta lidí se na nás dívá."šeptala jsem vzrušeně. "Tak jim uděláme show."usmál se šibalsky a pustil moji ruku a následně se mi jeho ruka objevila na zádech lehce nad zadkem. Já svoje ruce omotala okolo jeho krku a čechrala mu neupravené vlasy. 

Po chvilce jeho neposedná ruka sjela na můj zadek a lehce zmáčkla. Zasmála jsem se do polibku a oddálila se. "Ty sice vypadáš jako andílek, ale jsi docela prase."rýpla jsem si. Udělal ublížený výraz. "Já jen aby měli o čem vyprávět. Ty víš, že to normálně nedělám Myško."usmál se na mě a mrkl. 

"Už musím jít."řekla jsem se smutkem v hlase, že ho celý den neuvidím. "Ne, ještě chvilku."fňukl Niall a znovu se nebezpečně přiblížil. Dala jsem mu jednoduchou pusu a ukradla si kytaru a desky. "Hej to není fér."zašklebil se Niall a chytil mě za boky a přitáhl zpět. 

"Dobře. Naposled a pak už vážně musím jít."stanovila jsem pravidla a jemně ho políbila. "Miluju tě Myško."řekl ještě a konečně mě pustil. 

"Já tebe taky."šeptala jsem a i s podpatky jsem se ještě trochu vytáhla a dala mu pusu na nos. Pak jsme se každý rozešli na jinou stranu.

Šla jsem ke své staré skříňce, která i za dní mé nepřítomnosti zůstala neobsazená. Naházela jsem tam věci a nechala si jen kytaru. Vydala jsem se do hudebny. Přiklapala jsem do poloprázdné třídy (pokud chcete do poloplné) a zamířila ke svému starému místu u jednoho ze stolů. Posadila jsem se a začala jsem se chystat. Kytaru jsem vytáhla z obalu a začala ji ladit, pak jsem si vytáhla desky s notami a trsátko.

Stále jsem si přehrávala v hlavě Apologize, tak jsem začala tóny vybrnkávat na kytaře a tiše jsem si zpívala. 

"Gvendolyn?!"uslyšela jsem dívčí hlas. Byl mi povědomí, ale nemohla jsem ho zařadit. Podívala jsem se na tvůrce toho zvuku a uviděla jsem brunetku s čokoládovýma očima. To je Liv. 

"Ahoj Liv."řekla jsem to jako bych ji vídala každý den. "Já ti říkala, že to byla ona."šťouchla Marka do žeber, který už také stál konsternovaně vedle ní. 

Liv se dala do běhu až byla u mě vzala moji kytaru položila ji na stůl vytáhla mě do stoje a objala mě. Liv mě svírala jako krajta a Mark se mezitím přikradl blíž. Udělali jsme naše potřesení rukou, které jsme sakra dlouho nedělali. 

"Liv už by jsi ji mohla pustit, protože nějak ztrácí barvu."šťouchl Mark do Liv, ale ona stále nic nedělala jen stála a objímala mě. 

"Já myslela, že už tě neuvidím."popotáhla. Bylo mi jasné, že pláče když jsem uslyšela to popotáhnutí. Jemně jsem ji přejížděla po zádech a čekala kdy uzná za vhodné mě pustit. 

"Byla jsi v novinách i v televizi. Nevěřila jsem tomu, že by jsi byla něčí děvka."řekla to stále ubrečeným hlasem, ale ten výraz na konci mě celkem zaskočil. "Ale nevím jak to bylo s tím, že tě dostal Horan do nemocnice. Ani pořádně nevím jestli jsi to byla ty."její stisk trochu povolil a pak úplně. Každý jsme se posadili a já seděla uprostřed. 

"Chci vědět všechno co se stalo do doby co jsi tu nebyla."Liv si doutírala poslední slzy a stala se zase malým Sherlockem. 

"To s tím, že mě Niall dostal do nemocnice nebyla pravda. Bylo to trochu jinak."pokrčila jsem rameny. "Počkat, takže je pravda, že to táhneš s One Direction?"vytřeštil na mě Mark oči. "Jo teď u nich bydlím. Mám tam vlastní pokoj a tak."trošku jsem se začala ošívat. Nelíbilo se mi kam tenhle rozhovor směřoval. 

"Takže to nebyly halucinace. Ty jsi se dneska líbala s Niallem Horanem před školou."zasmála se Liv a vítězoslavně zatleskala. 

"Jo už to tak bude."usmála jsem se a šťouchla jsem do mračícího se Marka. 

*Dlouhá doba uběhla od posledního dílu a za to se omlouvám. Byla jsem v Praze a tam nebyl čas na nějaké brouzdání po internetu. 

*Jak se vám líbí zvídavá Liv? Já mám ráda tenhle typ holek. Jsou sice možná trochu upovídané, ale jinak skvělé.

See you soon.