Neviditelná

14. Chata u rybníka

"Jestli se můžu zeptat, proč jsi byla v televizi?"Flynn jak jsem se dozvěděla se nehodlal vzdát. Otočila jsem se k němu čelem se zarputilým výrazem. "Ne nemohl."odsekla jsem a znovu se posunula o pár kroků v řadě. "No tak. Nenech se prosit."žadonil za mými zády tenkým hlasem. Vzala jsem si tác a posunula se znovu o kousek. 

"Prosííím."kňučel mi do ucha zatím co mi kuchařky házely na talíř věci, které měly být můj oběd. Vší silou vůle jsem se ho snažila ignorovat. "Prosííím."zakňučel mi znovu dlouze do ucha. "Alespoň pár slov."škemral dál. Už jsem byla v polovině výdeje jídla. 

"One Direction."řekla jsem jednoduše a i se svým tácem jsem se vydala ke stolu kde už seděla Liv. Na nějaké pohledy ani slova jsem od Flynna nečekala a prostě jsem se dala na útěk. 

Vidličkou jsem píchala do radioaktivního odpadu co mi ležel na talíři a přemýšlela jsem a tvářila se že poslouchám Liv, která znovu bědovala nad svým neexistujícím vztahem plném lásky touhy a porozumění. "Liv je mi opravdu líto, že nemáš nikoho s kým by si mohla sdílet všechna svá tajemství, i když mě to docela uráží, ale mohla by jsi toho konečně nechat?! Nikdo nemá život jako z pohádky a proto je to tak zajímavé. Buď drž hubu a začni hledat nebo doma plakej do polštáře."zakabonila jsem se a zapíchla jsem vidličku do kaše. K mému překvapení tam zůstala stát. 

Vzala jsem tác a hodila jsem ho do odevzdávacího okénka. Liv mi byla v patách. Můj náskok už vyrovnala a šla se mnou ven z jídelny. Já měla namířeno rovnou ven a ona očividně šla se mnou.  Prodírali jsme se mlčky chodbou mezi propocenými studenty. "Nechápu proč jsi tam naštvaná. Vždyť máš boží život!"rozhodila zlostně Liv rukama při čemž málem jednomu prvákovi vypíchla oko. 

"Tohle už nikdy neříkej! Umřeli mi rodiče, kvůli čemuž jsem se musela přestěhovat k mojí jedovaté tetě, u které jsem se psychicky zhroutila, a pak se mě zbavila tím, že mě dala na vojenskou školu, kde mě skoro znásilnili, zavraždili mi psa poté mě odvezli k babičce, která i s dědou po mém odjezdu taky umřeli a teď na mě v bulváru hází všechnu špínu světa jako kdybych byla příčina druhé světové války!"teď jsme si stáli tváří v tvář uprostřed zaplněné chodby, kde se snad všichni zastavili a pozorovali mě jak mi tečou slzy zoufalství a jak křičím na moji nejlepší a snad i jedinou kamarádku na tomhle světě. 

Liv na mě vyděšeně valila oči a celá zkoprnělá dál civěla. "Promiň, jsem pitomá. Jen mám prostě to období kdy se cítím sama."šeptala mi do ucha když mě přitiskla do svého objetí. Lidi okolo nás se znovu dali pomalu do pohybu a já jim za to byla vděčná. Najednou se k nám někdo připojil. 

Flynn se k nám lísal jako by to bylo v naprostém pořádku. "Vypadni Flynne."zavrčela jsem, ale on jako by to neslyšel. "Já už na to přišel. Ty jsi ta holka co to táhne s One Direction."usmíval se jako kdyby přišel na kdovíjak těžkou hádanku. "Ty táhni někam a ty Liv máš přece mě."shrnula jsem to jednou větou a znovu jsem se dala do pohybu. Oba dva šli se mnou. Flynn byl více než neodbytný, byl jako fotograf z bulváru nebo časopisu. 

S Liv jsem se ponořili do hovoru zatím co jsme se loudali chodbou ven a při tom zcela ignorovali Flynna. Doloudali jsme se až na chodník před školu a Flynn stále hltal každé naše slovo a na výzvy k odchodu nereagoval. Černý Range Rover se přiřítil ulicí a zastavil u chodníku. 

Roztomilý blonďák vystoupil a přešel k druhé straně auta, kde se u skupinky zastavil. "Ahoj Myško. Ahoj Liv. A ty jsi?"Niall se snažil na Flynna dívat klidným pohledem, ale bohužel do jeho tváře vnikla i žárlivost a pud ochranáře. "Já jsem Flynn a přátelím se s Gvendolyn."zazubil se s jistým výrazem. Pohoršeně jsem se zašklebila a rychle jsem se otočila k Niallovi a začala jsem žalovat. "Ne on se ke mně přilepil na obědě a od té doby vyzvídá kdo jsem."ruce jsem si pevně založila na hrudi a zamračila jsem se na Flynna. 

On mi přehodil ruku kolem ramen a trochu si mě k sobě přitáhl. Zatvářila jsem se ještě víc pohoršeně. "Ona si jen dělá srandu. Víš chlape, mezi náma to dost jiskří a prostě je jasný, že jsme si souzený."jeho tón zněl tak jistě až jsem tomu skoro i uvěřila, ale říkám, že jenom skoro. Ostoupila jsem z jeho dosahu k Niallovi. 

"Víš kamaráde..."usmál se výhružně Niall a začal si masírovat klouby na ruce"tahle křehká dívenka je ve vlastnictví Nialla Horana a bohužel se nepronajímá. Dej si odchod než ti z toho tvýho ksichtu udělám malířský plátno."vrčel Niall s povýšeným úšklebkem a zatnutými svaly. Flynnovi během chvíle zmizel úsměv a jeho tvář teď měla křídově bílou barvu oči mu skoro vyskočily z důlků na chodník jak valil oči.

"Sorry kámo byl to jen vtip... Já...už půjdu."otočil se na podpatku a pelášil pryč až se za ním prášilo. "Křehká dívenka ve vlastnictví Nialla Horana, která se nepronajímá?!"vyprskla jsem když byl ten hňup z doslechu. "Copak jsem nějaká chata u rybníka nebo co?!"se smíchem jsem ho bouchla do ramene, které bylo stále napjaté a v jeho tvářil byl stále napjatý výraz.

"Ale no tak... Miluju když jsi žárlivý."usmála jsem se a přejela jsem prsty po jeho tváři, která se poté uvolnila. "Proč jsi plakala?"zeptal se najednou se starostí v obličeji, která ho dělala o několik let starším. "S Liv jsme se chytli, ale je to už dobrý."mrkla jsem na něj a pak na Liv.