Neviditelná

8. Díl - Stín

*o týden později

Všechny kontakty s kluky jsem přerušila. Je to tak těžké když vím že když rozhrnu těžké zelené závěsy uvidím ho. To pokušení je nesnesitelné, ale jsem silná. Uzavřela jsem se do sebe. Jediný komu věřím je Lucky, protože jsem si jistá že nikomu nic nepoví. 

Jsem jako stín. Občas zmitím ve tmě. Nechi s nikým mluvit. I s Liv a Markem se ani nebavím. "Až budeš chtít můžeš za námi přijít."Liv mě pochopila. Chci být sama a vše si srovnat. 

Ráno vždy vstanu a jdu do koupelny. Dám si ledovou sprchu, učešu se a dám si vlasy do vysokého ohonu. Už týden nosím jeden typ oblečení. Černé legíny, šedou mikinu s kapucí a klokaní kapsou a černé Vansky. Nic víc nic míň. 

Kapuci si sundávám jen ve škole při hodině. Jinak ji nosím v podstatě nepřetržitě. 

Stydím se za to co jsem udělala. Má sebedůvěra a přátelskost si zbalila kufry a odkráčela si na pěkně dlouhý výlet. Kdo ví jestli se vrátí.

Mé tělo začalo odmítat jídlo. Za tenhle týden jsem zhubla čtyři kila. Za den sotva sním jogurt a jablko. Nemám chuť jíst, smát se, žít.

Jediné co mě drž nad vodou je zpěv. Vždy když příjdu ze školy z kytary se začnou linout tóny jedné písně. Stále dokola. Little things. Píseň která mě zvedne. Jako kdyby ji zpíval on. 

Sedám do vypolstrovaného výklenku s kytarou. Zpívám, hraju a pozoruji lidi jak si spokojeně žijí své životy. Hrají si v barevném listí. Mají rodinu, lásku, přátele. To je něco co si já nezasloužím. Je to život.

Proč to nedokázi i já? Žít. Co je na tom těžkého?

Od mých nohou se ozvalo knučení. Lucky na mě upíral své nádherné oči. Má je jako on. Nebeské "Pojď půjdeme ven čumáčku."pohladila jsem ho po hladké srsti. Odběhl a vrátil se s obojkem, který jsem si od něj převzala a následně ho opatrně zapla na jeho krku tak abych mu nepřiskřípla ani jeden chloupek. 

Dny jsem trávila v tomto velkém domě sama. Teta nechala vždy v hrníčku akorát peníze na nákup. I teď je pryč a to je sobota. 

Otevřela jsem vchodové dveře. Do obličeje mi zavanul chladný větřík. 

Zamkla jsem a kroužek se dvěma klíči schovala pod dutou sošku kočky u dveří. Není to originální, ale proč se s tím tahat když bych to akorát tak mohla ztratit. 

Lucky šel bok po boku se mnou než jsme došli k parku. Rozběhl se po nějaké veverce. Lehce jsem se usmála. Lucky dokázal zlepšit moji náladu, ale ne na dlouho. 

Uviděla jsem kluka. Díval se na mě. Blond vlasy. Bylo mi jasné kdo to je. "Lucky utíkej."řekla jsem normálním hlasem a rozběhla se cestou v pravo abych se mu vyhla. Věřila jsem že mě nechá být. 

Kdyby se na mě jen usmál má mysl by se rozpadala. Cítím se tak křehká.Zranitelná. 

Konečně jsem od něj daleko. Udýchaně jsem se posadila na první lavičku co jsem našla. V téhle části parku jsem nikdy nebyla. Cestu tu lemovaly listy ze stromů okolo prašné cesty. Mezi barevnými stromy prosvítala jemná sluneční záře. 

Jemný větřík zavál a na zem spadlo pár listů. Lucky si lehl k mým nohám a mě teď bylo všechno jedno. Opřela jsem se a zavřela oči. 

Cítila jsem jak se mi dere studený vzduch do plic. Mé zkřehlé ruce pomalu sundaly kapuci a po ní následovala gumička z vlasů. Chlad prostupoval mým tělem jako nenávist ke mně samé. 

Ze zmrzlých rtů začaly plavat slova. Draly se skrz studený vzduch. Opět ta píseň. Blo mi jedno jestli mě někdo uslyší. Při posledních slovech mi prsty zajely do hustých vlasů. Slza plná citů stéká po mé tváři. Tak silná slza. Tolik citů se v ní skrývá, ale to nikdo neví jen já a ona. 

Hořce dopadla na moji mikinu. Proč všem okolo musím ublížit. 

Bylo správné opustit Nialla. Lepší teď dokud jsem pro něj nic neznamenala. 

Lavička se lehnce prohnula a zachvěla. "Dnes je krásně."řekla jsem polohlasem. Nevím proč ani nevím kdo vedle mě sedí. Chci jen slyšet něčí hlas. 

"Ano to je, ale tvůj zpěv je krásnější."řekl hlas. Mužský hlas je mi povědomí. Otevřu bolestně sevřené oči a uvidím osobu s kapucí a slunečními brýlemi. 

Lehký bolestný úsměv mi byl jasným vodítkem ke jméno člověka. Niall. 

"Díky."vyšel ze mě akorát šepot. Postavila jsem se k odchodu společně s Luckym, ale něco mě zastavilo.

Jeho ruce se obmotaly okolo mého křehkého těla. Na mém holém krku se oběvily slzy. Jeho slzy. Mé ruce se ovinuly okolo jeho zad. 

"Ani nevíš jak mě to ranilo."zašeptal to skoro neslyšně. Myslela jsem že mě už nebude nikdy chtít vidět. Bála jsem se. Mé slzy tekly v potůčcích. 

Když jsme od sebe odstoupili bála jsem se na něj podívat. "Promiň"zvedla jsem hlavu a uviděla jeho oči zalité slzami. 

Bylo to silnější než já. Nové potůčky. Další city. 

"Neomlouvej se. Teď mě hlavně neopouštěj. Zůstaň tu se mnou."jeho slzy tekly stejně jako mě. "Já ti ublížila. Nejřív jizvy na těle a pak i na duši. Myslela jsem že to tak bude lepší, ale nebyla jsem schopná na tebe zapomenout."dívala jsem se do jeho nebeských očí a věděla jsem že je nikdy nechi opustit. "Prosím tohle neříkej. Prostě pojď se mnou."natáhl ke mně ruku. Chtěla jsem ji uchopit, ale vzpomínky byly rychleší. 

To auto z mých nočních můr se opět vrátilo. Před obličejem jsem měla jeho obličej od krve a to kvůli mě.

Zhroutila jsem se na kolena. Obličej v dlaních a spousta slz. Lehla jsem do prachu. Chci aby tyhle vzpomínky odešly. V klubíčku se sevřeným žaludkem a ve spoustě slz. Další vpomínky. Jak leží u mě na gauči jako mrtvý. "Jděte pryč! Nechte mě být! Jste jen vzpomínky!"křičela jsem mezi slzami. Nejen mé slzy, ale i slzy nebes mi stékají po tvářích. 

Silné ruce mě zvedly do jeho náruče. "Gveny neboj se nic se neděje nic mi není. Je to dobrý, všechno je v pořádku."utěšoval mě sladkým hlasem. Gveny mi říkával táta. Jen on nikdo jiný. "Prosím pomoc mi."šeptala jsem do jeho mikiny.

Slzy mi stékaly po tvářích. Slyšela jsem štěknutí a pak už nic. Zase vzpomínky. Houpavé kroky byly pro mě sedativem. Usnula jsem se slzami a vpomínkami na to co jsem ztratila. 

Ach bože. Při tomhle jsem plakala a to jsem to psala. Lin je sice silná, ale sama to nezvládne. Zbyla z ní jen kostřička. Hromádka neštěstí. Doufejmě že se její stav zlepší. Chudák. Proč myslíte že má výčitky? Zajímalo by mě jak jste to pochopili. Napište to prosím do komentáře. :) 

Vaše Netinka.

xoxo