Nové já [ KiriBaku ]

9. O čem se ti zdá?

Probudil jsem se někdy v noci. Byl jsem hrozně ospalý, a tak jsem měl v plánu, že se pokusím co nejdříve usnout. Pak mi ale došlo, že cítím, jak se něco u mé hlavy hýbe. Rozespale jsem otevřel oči a podíval se před sebe. Trochu jsem se lekl, jelikož jsem byl prakticky natisklý na Bakugovu hruď, která se ve spánku klidně zvedala a zase klesala.

'Tak zaprvé. Proč jsem se na něj tak natiskl?!
A zadruhé. Proč mě za to nezabil?!'

Opatrně jsem se odsunul a lehl si na svoji polovinu. Chvíli jsem se snažil usnout, ale zhodnotil jsem, že mě ten šok z až moc tešné blízkosti probudil natolik, že usnout se mi teď ještě chvíli nepovede.

Podíval jsem se na Bakuga. Jeho spící tvář byla jako vždy uvolněná a nebylo na ní ani trochu nenávisti. Celkově působila dokonale a z nějakého důvodu mě uklidňovala.

Měsíc mu ozařoval obličej, takže jsem ho viděl celkem dobře. Díval jsem se jak lehce hýbe rty a něco si pro sebe tiše mumlá, což dělal i po cestě sem do campu. Bylo to roztomilý a zároveň trochu legrační.

Po nějaké chvilce se začas trochu zamračil. Napadlo mě, že se mu možná zdá něco zlého, čemuž bych se ani nedivil.

Na chvíli jsem zavřel oči a odpočíval. Neúmyslně jsem při mém odpočinku na chvíli usnul.

Když jsem se vzbudil, zjistil jsem, že jsem spal asi čtvrt hodiny.

Znovu jsem se podíval na Bakuga, který začas házel hlavou ze strany na stranu. Vím, že kdybych ho vzbudil, tak by měl určitě nějaké řeči, tak jsem se rozhodl, že budit ho nebudu. Přeci jen nevím jestli se mu vážně zdá něco špatného.

Nakonec jsem ho jen pohladil ve vlasech a na tváři. Zklidnil se. Díky bohu. Upřímně bych ho mohl hladit po tvářích a ve vlasech do nekonečna, ale bohužel jsem zatím naspal tak 2 hodiny, což se na mé ospalosti dost podepisovalo. Už teď jsem věděl, že budu ráno úplně mimo.

Rozhodl jsem se tedy jít spát, ale už jsem se nepřemístil na svou polovinu postele. Sice jsem se k Bakugovi nijak nemačkal, ale byl jsem dostatečně blízko, abych občas cítil jeho dech.

Zdál se mi sen. Divnej sen.

Byl jsem ve škole. Procházel jsem chodbou a najednou viděl jak parta kluků mlátí nějakého černovláska. Chtěl jsem jít blíž a pomoct mu jenže pak se všechno stratilo.

Teď jsem se ocitl v domě. Byl mi celkem povědomí. Procházel jsem se v obýváku. Pak se ozvala nějaká rána z prvního patra. Rozešel jsem se tam. Zajímalo mě co to bylo za ránu.

Byly tam troje dveře. Najednou se ozval hlas "Rychle nemáš čas!"
'Co? Co to sakra meleš?! Jak jako, že nemám čas? Co je to za blbost?'

Nakonec jsem tedy šáhl po jedné klice a otevřel dveře.
"Lituji, ale čas vypršel."
'Huh? Proč? Jak jako vypršel? Co to sakra je?!'

Začal jsem se propadat tmou. Nekonečnou tmou. Byl to celkem nepříjemný pocit, když najednou... nic.
Prostě ten sen zkončil.

Nezlobil jsem se.
Nechápal jsem, co to bylo za sen a ani neměl v plánu se tím nějak zabývat. Radši jsem se plně věnoval svému spánku.

Za celou noc se mi pak už žádné sny nezdály a já mohl klidně spát, až do rána.

V noci jsem měl pravdu...Jsem hrozně ospalý. Já to nedám! Usnu při každé aktivitě, kterou budeme dělat, a to ani nevím co budeme dělat... ale už teď vím, že usnu.