Nové já [ KiriBaku ]

39. Déjà vu

"Cože? Co tím myslíš?"

"Myslím tím přesně to, co říkám."
Řekl jsem trochu podrážděně a odvrátil pohled.

Snažil jsem se nedávat najevo, jak moc je mi tato konverzace nepříjemná. Je to prakticky týden, co jednoduše plynu životem a přemýšlím, co se vlastně děje. A najednou o tom všem musím mluvit nahlas. Po týdnu, co jsem se snažil nedávat žádné problémy najevo.

"Ale proč?"

"Co proč?"

"Proč se nebavíte?"
Zeptal se a já absolutně netušil, co mu mám říct.

'Víš ono jaksi jsme se jeden den skoro začali hadat, pak to týpek zacampil na mých zádech a já myslel že mi srdce vyskočí z hrudi. Ten samý den se mě jen tak jakoby nic zeptal, jaký je můj typ kluků, a když jsem se mu tam skoro vyznal, zavolal celou třídu Aizawa s tím, že nám jde dát přednášku o chování. A pak jsem utekl na pokoj, protože jsem nevěděl, co si o mě Bakugo myslí. No a od té doby se oba navzájem tak nějak ignorujeme. Ts normálka ne?'
To právě moc normálně neznělo...

Nejdříve jsme stáli naproti sobě a povídali si, jenže v tuto chvíli bylo mezi námi nepříjemné ticho.

"No..."
Začal jsem větu bez toho, aniž bych věděl, jak bube pokračovat.

Pro mé štěstí se nedaleko od nás objevila Uraraka, takže veškerou pozornost strhla na sebe.

"Děje se něco?"

"Co by mělo?"
Odpověděl Denki trochu nervózně.

'Nejspíš protože si myslí, že Uraraka naráží na naší konverzaci. Popravdě si myslím, že ji spíš zajímá, proč tu jen tak stojíme a ještě jsme ani neotevřeli tu krabici.'

"Nic."
Zatvářila se lehce překvapeně.

"Jen, že jste ještě ani nezačali."
Dopověděla již se svým obvyklým úsměvem.

'Měl jsem pravdu. Přišla se sem podívát, aby zjistila, jak se nám daří.'

"Heh jo promiň. Hned to napravíme."
Řekl Denki s podezřele podobným úsměvem, jako měla Uraraka.

Vypadalo to jako by se ji snažil napodobit. Na Uraraku to však zabralo a tak se tam na sebe chvíli usmívali s tak širokým úsměvem, až mě při pohledu na ně začala bolet čelist, a nakonec se Uraraka otočila a rozešla se zpět k ostatním.

Jakmile se otočila, Denkiho přesládlý úsměv byl ta tam, až to působilo jako by se právě teď mračil.

'Zajímavá přetvářka. Jen trochu okatá.'

"Měli bychom začít pracovat, ať nemáme problémy."
Oznámil jsem a on se na mě otočil.

"Co je?"
Zeptal jsem se, když nic neříkal.

"Snažíš se změnit směr naší konverzace."
Řekl a já nepoznal, jesti se ptá nebo to oznamuje.

"Co? Ne. Takhle jsem to nemyslel. Jen... bychom vážně měli začít něco dělat."

"Odpoledne se za tebou stavím. Ještě jsme to nedořešili. Navíc mě zajímá jedna věc ohledně Bakuga."
Oznámil a já pouze přikývl.

Tak nějak jsem věděl, že nemá smysl mu odmlouvat. V jeho hlase šlo poznat, že nehodlá debatovat.

A tak jsme se pustili do práce. Chvíli jsme byli oba zamlklí, ale postupem času jsme spolu začali komunikovat a vtipkovat, jako tomu bylo na základce.