Nové já [ KiriBaku ]

12. Kapky krve

Probudil jsem se na zazvoněním Kirishimova budíku.

'Jak je možný, že ještě spí? A proč je na mě tak nalepený? On mě objímá? Ze spaní? Em tak asi dobře no. Asi je to normální. Většina jiných lidí ve třídě, co se spolu přátelí se k sobě taky pořád lepí. Každopádně proč je tak moc blízko?! Je to.. zvláštní. Nikdy se ke mně nikdo kromě něj tak nelepil.'

Měl hlavu na mém krku a byl tak moc blízko, že jsem cítil jeho teplý dech.

Trochu jsem se styděl.
Proč? Nevím. Já fakt nevím, ale přišlo mi zvláštní být u Kirishimi takhle blízko.

Nechtělo se mi ho budit, ale jestli chce stihnout snídani i školu, tak by měl vstávat.

"Hej Kirishimo je škola. Nechceš snad prošvihnout snídani"

"Nechtěj po mně, abych vylezl z postele."
Řekl rozespale.

Šlo na něm poznat, že se právě probudil a něco jako vstávání teď v plánech nemá.

"Smůla"
Řekl jsem a strčil do Kirishimi tak, že málem sletěl z postele.

"To snad nemyslíš vázně?!"

"Když nechceš vylízt sám, tak ti pomůžu."

"No dobrá už vstávám. Jo a měl by ses jít převléct do něčeho, co není roztrhaný. Ve svém pokoji máš všechny věci, takže ne že řekneš 'ale já nemám co na sebe'."

"No jo už jdu"

Odcházel jsem z Kirishimiova pokoje. Naposledy jsem se okolo rozhlédl.

"Máš tu celkem bordel."
Oznámil jsem mu a odešel.

Došel jsem do svého pokoje a začal se převlékat. Můj mozek nedokázal myslet na nic jiného, než na pár maličkostí, kterých jsem si u Kirishimi všiml.

'Ták zaprvé. Proč měl Kirishima na podlaze a na balkóně stopy od krve?!
A zadruhé. Proč měl Kirishima celá lýtka poškrábané či co?!
Neříkej mi, že si to pako nějak ublížilo. A co když úmyslně.
Zrovna on s výčitkami svědomí kvůli každé blbosti by to byl schopný udělat. Jestli si nějak ublížil.. úmyslně, nebo dokonce kvůli mně,.. tak ho vážně zabiju.'

Možná jsem přeháněl, ale vážně se mi ta myšlenka nelíbila.

Jakmile jsem nevypadal jako chodící mrtvola, jsem se vydal před Kirishimův pokoj. Když konečně vyšel, vyrazili jsme na snídani.

'Trochu se bojím reakce ostatních. Asi tam bude cca polovina třídy, což je vpohodě, ale oni ještě neví, že jsem zpátky. Nechci aby dělali nějaký povyk, nebo kolem mě skákali se slovy "oh ty jsi nám tak chyběl. Všichni jsem se o tebe báli"
A blá blá blá.'

Bakugo odešel z pokoje. Až teď za denního světla jsem viděl všechny ty rány a jizvy co měl na sobě.

'Chdák. Co mu to tam sakra dělali?'

Šel jsem se obléct a vykonat všechnu ranní rutinu. Chtěl jsem už odejít, když v tom jsem si vzpomněl, že na balkóně jsou střepy a trochu krve ze včerejška.

Krev jsem pořádně vymyl a střepy opatrně posbíral a až na druhý pokus přenesl až do koše. Protože bez spadnutí a dalšího lehkého pořezání tentokrát na rukou by se to prostě neobešlo.

Šel jsem s Bakugem na snídani.
Byl jsem za ním, což mi vůbec nevadilo. Prohlížel jsem si jeho oblečení a další blbosti jako účes, vypracované tělo, nebo dokonce hledal, jestli má třeba nějaká znamínka.