Nové já [ KiriBaku ]

22. 'Hádka'

"Proč jsou lidi v naší třídě tak blbí?!"
Nadával Bakugo, když jsme došli ke mně do pokoje.

"Jestli tím narážíš na Sera, tak-"

"Jasně že narážím na něj. Na koho jinýho bych teď asi narážel?!"

"Ale Bakugo. Byl opilý. Nemohl-"

"Ty by ses pořád někoho zastával. Prostě příjmi fakt že lidi jsou debilové"

"Ty bys zase všem jen nadával."

"Nadávám jen těm, kteří mi vadí"

"Ale ty nadáváš všem"

"Protože mi všichni vadí!"

Zarazil jsem se. Jen jsem ho bezeslova pozoroval mírně překvapeným pohledem.

'Je to Bakugo. Jasně že něco takového řekne, ale...
Znaméná to snad, že mu taky vadím?'

"Všichni koho znám! Celá Země je prostě plná debilů a naše třída na tom není jinak!"

Dalo by se říct, že na mě křičel. Oba jsme skoro křičeli. Vypadal, že to co řekl, myslel vážně. Nebudu lhat. Byl jsem zklamaný...
Zklamaný ze sebe...
Myslel jsem si, že mu alespoň já tak moc nevadím, ale asi se mi to jen zdálo.

Sklopil jsem pohled k zemi.

"Promiň"
Řekl jsem potichu.

"Huh?"
Vydal ze sebe trochu zmateně.

"Měl jsi mi říct, že ti vadím. Dal bych ti pokoj. Já.. myslel jsem si, že se se mnou chceš bavit."
Mumlal jsem potichu, ale věděl, že mě slyšel.

"Um. Promiň. Asi říkám hlouposti"
Uchechtl jsem se pro sebe.

Snažil jsem se tím zakrýt smutek a zklamání.

"Kirishimo"

Zvedl jsem k němu pohled a podíval se mu do tváře.

Nevypadal naštvaně, ale spíš tak nějak.. šokovaně?

'Řekl jsem snad něco špatně?'

"Takhle jsem to nemyslel... Nemyslel jsem tebe. Jasně, že se s tebou chci bavit."

"Sám si řekl že ti všichni vadí.
Že v naší třídě jsou všichni debilové."
Řekl jsem potichu a otočil se k němu zády.

'My se.. hádáme?... nebo ne?'

"Špatně jsi mě pochopil"

Uslyšel jsem za sebou, a pak následně cítil, jak si Bakugo opřel hlavu o má záda.

Trochu jsem sebou trhl a na chvíli jako bych zapomněl dýchat. Zůstal jsem stát bez jediného hnutí nebo promluvení, a jen se překvapeně díval před sebe.

Cítil jsem, jak mi ve tvářích silně pulzuje krev, což znamenalo, že jsem musel být celý červeny.

"Nechtěl jsem, aby sis to špatně vyložil. Nemyslel jsem tím tebe. Hodně lidí mi vadí, ale ty mezi ně nepatšíš. Jsi můj nejlepší kamarád.. Nechci aby sis o sobě něco takového myslel... Promiň..."

'Kamarád. Jaké by to bylo být něco víc? Šlo by to vůbec... být spolu víc než jen přátele?'

Mé myšlenky utlo poslední slovo, které vymazalo přemýšlení nad naším kamaradstvím, a vyměnilo ho za ještě silnější rudnutí tváří.

'Ale upřímně. Kdo by se teď nečervenal.
Představte si, že jste ve svém pokoji s tou jednou osobou, která má opřenou hlavu o vaše záda, omlouvá se vám a říká, že jste pro ni důležití, a že vám nikdy nechtěla nějak ublížit.
To prostě bez červenání nejde.'