Nové já [ KiriBaku ]

42. Něco není správně

'O co, že za to může Bakugo.'
Pomyslel jsem si dětinsky, jako nějakou výmluvu pro mé nálady.

Vytáhl jsem z kapsy od kalhot mobil, abych zjistil kolik je vlastně hodin.

Díky tomu jsem si taky všiml, že mi Denki před chvílí napsal, jestli žiju.

'Huh?'
Pomyslel jsem si zmateně.

Hned na to mi došlo, že tohle moje malé "schovávání" se protáhlo na více, než deset minut.

"Sakra!"
Zasyčel jsem potichu a rychle vyletěl z kabinky.

Nebo spíše jsem to plánoval. Hned po otevření se totiž dveře s malou ránou zastavily dříve, než by měly.

Ve stejný okamžik se ozvalo jakési bolestné zasyčení.

Chvíli jsem stál na místě jako přimražený, jelikož mému mozku tak nějak docvaklo, že jsem musel někoho praštit.

Hned na to jsem vyběhl z kabinky, abych se omluvil a ujistil se, že je všechno v pořádku.

Zalapal jsem po dechu.

Přímo přede mnou stál Bakugo a držel se za hlavu. Nejspíše se musel dívat do země, proto měl obličej v pořádku.
Tedy v pořádku, pokud bychom ignorovali vztek, který musel být nyní snad ještě větší, než samotná bolest.

'Co mám dělat?! Já... já mu ublížil! Ublížil jemu! Musí to určitě bolet! A... a je naštvaný!'

Cítil jsem se nepříjemně, jelikož to byl zrovna on. Bál jsem se o něj ve stejnou chvíli, jako se bál jeho samotného.
Jak komické...

"P-promiň! Já... nechtěl jsem!"
Vyhrkl jsem vyděšeně.

V obličeji se mi odrážel jakýsi šok. Jako bych podvědomě nedokázál vstřebat, co se kolem mě děje. A taky že ne. Mozek se rozhodl nejspíše podat výpověď nebo tak, protože přesně od této chvíle, jsem nedokázal smysluplně přemýšlet.

"Jsi... jsi v pořádku?!"
Ptal jsem se se strachem v očích a natáhl ruku k místu, kde jsem ho zranil.

Čekal jsem, že uslyším jeho křik s doprovodem mnoha nadávek.
Nic takového však nepřišlo.
Na místo toho ke mně zvedl svůj pohled, krerý doposud mířil k zemi.

"To. To je v poho..dě..?"
Odpověděl a nakonci jeho hlas zeslábl, a tak nějak znejistěl.

V ten moment si totiž všiml mé ruky, která se nacházela hned vedle jeho tváře.

Na zlomek vteřiny se nic nedělo. Oba dva jsme bezeslova stáli naproti sobě a jediná naše aktivita byla těkat očima po tváři toho druhého.

"Um... já... já už... tak zatím."
Vysoukal jsem ze sebe a s úmyslem odejít se otočil.

'Denki se Shinsem na mě čekají.'

"Kirishimo."
Ozvalo se za mnou a mně přejel mráz po zádech.

Stál jsem jako přimražený.

'C-co?'
Ozvalo se kdesi v mé hlavě. Na víc jsem se nezmohl.

Nedokázal jsem ze sebe vydat jedinou hlásku.

Začal jsem z těžka dýchat. Otevřel jsem pusu a snažil se do plic nahnat kyslík. Mnou hruď jako by něco svíralo. Byl to stejný pocit, jako když měl ředitel proslov.
Mé nádechy se mi zdály prázdné, i přes to, že se má hruď viditelně zvedala a klesala.

Tato situace byla ve skutečnosti byť pár vteřin, jenže já se cítil, jako bych takto stál a marně se snažil popadnout dech, třeba i minutu.

Nakonec jsem ale přeci jen s mírně trhaným nádechem ucítil větší klid, a tak jsem se otočil Bakugovi čelem.