Nové já [ KiriBaku ]

40. Že by prokletí?

Naše večeře se skládala z menších porcí než obvykle. Bylo to proto, abychom nebyli na večírku přejezení. Samozřejmě jsme ale nehladověli.

Když jsme všichni dojedli, zbývaly nám asi dvě hodiny.

V tuto chvíli jsme měli čas se osprchovat, obléct a všeljak upravit. Ne že bychom šli v oblecích nebo tak, ale přeci jen to ještě byl školní večírek.
Takže holky si nejčastěji braly nějaké šaty, ale samozřejmě i jiné oblečení. Například Jiro šaty těžce nepodporovala, a tak se oblékla do více pohodlného oblečení.
Kluci si většinou oblékli rifle a košili, tričko nebo rolák.
Každý se zkrátka přizpůsobil své komfortní zóně.

Stále jsme měli asi hodinu, takže nikdo nikam nespěchal. Většina byla ve svých pokojích a pomalu se připravovala.

Teda až na pár výjimek.
Holky se slezly někam k sobě asi aby se namalovaly nebo tak.
Já byl pro změnu u Denkiho a šílel ze svých vlasů mezitím co on šílel, protože si nemohl vybrat oblečení.
A vsadil bych se, že i Midoriya s Todorokim byli někde spolu.

"Kirishimo Eijiro tvé vlasy jsou dokonalé sakra! Takže teď mi řekni, co si mám zvít na sebe!!!"
Křičel po mně zoufalý Denki mezitím, co sledoval, jak nalepený na jeho zrcadlo, zkoumám své vlasy.

Nešlo o to, že by nedržely tak, kde bych chtěl. U tohoto kroku jsem ještě zdaleka nebyl. Znepokojení, jež se zmocňovalo mého mozku pocházelo z uvědomění, že u kořínku mých vlasů se začaly objevovat malé odrosty.

"Ne to teda ne. Jsou všechno, jen ne dokonalé. Podívej! Vidíš to?!"

"Huh?"

"Nemám přebarvené odrosty!"

Na to ke mně Denki přišel blíž a detailně začal zkoumat mé vlasy.

"Vždyž je to jen pár milimetrů... toho si nikdo nevšimne."
Řekl nechápavě.

"Jde o princip. Štve mě to."
Zamumlal jsem nespokojeně.

"Hele já vím, že se chceš Bakugovi líbít,-"

"Huuuuh!?!"
Přerušil jsem ho zmateně.

"ale já mám teď ještě těžší situaci. Taky se chci líbit holkám! Přece tam nemůžu jít jen ve spodním prádle!"
Dopověděl Denki.

"Třeba bys je tak zaujal víc."
Uchechtl jsem se.

"No jasně. Hele. Chci vztah. Ne problémy s exhibicionismem." (odhalování se na veřejnosti)

"No dobře dobře. Tak co třebaaaaa..."
Začal jsem a otevřel jeho šatní skříň.

"Vzdávám se. Nejsem módní poradce a bezdomovce bych z tebe udělal nerad."
Prohlásil jsem potom, co jsem polvinu oblečení prakticky vyházel ven.

"Počkej chvilku. Myslím, že mám něco na židli."

"Na židli?"

"Jo. Ty to snad neděláš?"
Ptal se když zamířil ke zmiňované židli.

"A kam si potom sedneš?"

"Proč bych měl sedět na židli? Mám tu postel, podlahu a stůl."

"No já nevím. Není na to náhodou židle určená?"

"Hm. Asi jo. Ale pro mě je to místo pro oblečení."
Nadzvedl ramena a začal ze židle vyhazovat všeljaké oblečení.

"Podívej. Teď už bych nebyl za tak velkého ůchyla."
Řekl nadšeně a ukázal mi černé rifle dost podobné těm, co jsem měl zrovna na sobě.