Nové já [ KiriBaku ]

11. Proč mi tak chybí?

Už jsou to čtyři dny, co mě unesli (neděle).Jsem tu protože chtějí, abych se k nim přidal.

'Co si o sobě vůbec myslí?! Že když mě unesou a pak mi řeknou přidej se k nám, tak je jako hned poslechnu a řeknu s radostí?! Ne! Takhle to nefunguje!'

Chci odsud pryč. Jsem tu jen od středy večer a už teď mě tu všichni s*rou! Pořád se tady na mě někdo lepí a nemám tu žádný osobní prostor.

Když zdrhnu tý blondýně, tak na mě narazí spálenina. Ale už je mi to asi jedno. Dokud jsem tady, tak můj život nikam nevede. Jsem tady jako hračka na mučení.

Nechápu, jak může Shigaraki té blondýně dovolit, aby si mě 'půjčila', když mě pak akorát řeže a jinak mučí. Mám na těle samé rány od ní. Asi to má jako nějakou super zábavu, ale ono to jako vážně bolí!

A když už mě ta holka neřeže, tak mě obtěžuje spálenina. Jsem rád, že se to ještě nikdy nezvrhlo, ale i tak je mi nepříjný, když na mě šahá. Očividně ani jeden z nich nikdy nevstoupil do budovy jménem škola a nemají tušení, co je to osobní prostor.

'Už chápu, jak se cítil Kirishima, když mluvil o pocitu bezmoci... Tak rád bych Kirishimu zase viděl.'

Za tu chvíli, co tady jsem, jsem si uvědomil, jak moc mi chybí. Nikdy jsem si to neuvědomil, až teď, když už je možná pozdě.

Třeba mě zabijí dřív, než uteču. Nechci na to myslet.

Ne že bych se bál smrti, ale jestli že existuje člověk, kterému na mně záleží, tak ho nechci jen tak ztratit.

'Vážně mi tady chybí někdo, kdo by se se mnou bavil a zajímal se o mě.

Chybí mi Kirishimův zářivý úsměv i to, když se směje.
Chybí mi to, jak se mě vždycky zastane.
Chybí mi jak jeho povaha, tak dokonce i jeho vzhled.
Chci s ním zase trávit čas.

Že bych k němu něco cítil? Ne. Spíš mi už z toho tady hrabe. Víš Bakugo... tohle není 'něco cítit' a blá blá. Tohle je přátelství. Tvoje první pořadné přatelství, tak to hned neposer.

Nesnáším tohle místo! A čím víc času tu jsem, tím víc mi to tu vadí! Musím se odsud dostat. Chci se zase bavit s Kirishimou.'

Pomyslel jsem si a začal jsem plánovat útěk z tohohle blázince.

'Zítra večer bude hodně členů pryč, takže to bude má šance! Čím dřív, tím líp.'

Pomyslel jsem si a celou noc přemýšlel, jak utéct.

Když jsme se vrátili z campu, zůstal jsem na kolejích, kvůli mým zraněním.

Měl jsem hrozné výčitky svědomí.
Každy den to bylo horší a horší.

Kaminari se o mě pořád bál, a proto mě každý den navštěvoval. Když tu není Bakugo nemám dobrou náladu. Připadám si odstrčený, i když to není pravda.

Prý si o mě dělá starost celá třída, ale je mi to jedno. Jediné, co mě zajímá je, jestli je Bakugo v pořádku a jestli ho někdy uvidím.

Je to ode mne celkem sobecké. Musí to vypadat, jako bych si nikoho nevážil. Pravdou je, že si všech těch věcí co pro mě Kaminari a ostatní dělají vážím, ale starost o Bakuga je teď tak velká, že nedokážu mít v hlavě nic jiného.

Každý den jen ležím v posteli a bez energie sleduju strop. V hlavě si pořád opakuju, jakej jsem ubožák a všechno mi teď připadá nahovno.

Začal se i přemýšlet nad věcma jako je řezání, ale hned jsem to setřásl z hlavy. Nechci to dělat, i když k tomu teď mám sto chutí.