Biatlon: Závod pokračuje

5. Přivítání? Jak od koho...

Pokud byl Johannesův výraz naprosto šokovaný, pak nevím, jaký přívlastek bych použila pro obličej Vetleho Christiansena. Možná zděšený? Jo, to by asi šlo. Každopádně jsem se náramně bavila.

Vetle promluvil jako první: "To je snad noční můra. Odleť si na IBU Cup a nestraš mě, zlý duchu!"

"Jsem člověk z masa a kostí, i když si dovedu představit, že ty bys mě raději viděl jako toho ducha," odpověděla jsem. Johannes stále mlčel a kulil oči.

"Jestli tě vyrazili z IBU Cupu, já tam normálně jedu prosit, ať tě přijmou zpátky!" prohlásil Vetle.

"Páni, snad by ses za mě nechtěl přimlouvat?" ušklíbla jsem se. Johannes stále mlčel. "Haló, pane Bø, budíček!" zamávala jsem mu před obličejem rukou.

"Nazdar," vypadlo z něho konečně. "Kde ses tady vzala?"

"Spadla jsem z oblohy," obrátila jsem oči v sloup. "IBU Cup tento týden nezávodí. Takže ne, nevyrazili mě," provrtala jsem Vetleho očima. "Prostě jsem se rozhodla, že vás přijedu navštívit. Stejně to mám při cestě do Itálie."

"Jeden z nejblbějších nápadů, jaký jsi kdy měla," zamumlal Vetle otráveně.

"Blázníš?" zatřásl mu Johannes ramenem. Jako by z něj zničehonic spadl ten počáteční příkrov otupělosti a vrátila se ta důvěrně známá živelnost. "Naopak! Jeden z nejlepších! Konečně budeme aspoň z části kompletní!"

Zatvářila jsem se nechápavě. "Co tím myslíš?"

Odpověděl mi Vetle. "Tu vaši šílenou partu. Vy dva, Tarjei, Tiril a Ingrid."

"Tiril tady pořád není, jak asi víš," pokračoval Johannes. "A tři lidi jsou málo."

"Málo na co?" Měla jsem takový nejasný dojem, že se mi Johannesova příští odpověď příliš líbit nebude.

"Na nějakou zajímavou akci," odpověděl Johannes nenuceně. "Pár nápadů už mám. Nicméně tenhle," ukázal na Vetleho, "s tím nechce mít nic společného. Což mi pochopitelně dost komplikovalo situaci, jak jistě chápeš. Ale teď můžeme konečně něco zrealizovat."

"Jenom blázen by chtěl něco realizovat s tebou!" reagoval Vetle na Johannesovu poznámku, že on, Christiansen, se odmítl účastnit. "Uvidíš sám, že Ingrid ti z toho vycouve. A tahleta taky." Trhl hlavou směrem ke mně.

Ostražitě jsem přejížděla pohledem z Johannese na Vetleho a zase zpátky. "Pánové? Já jsem pořád ještě tady," připomněla jsem se jim.

"Bohužel," utrousil Vetle.

"Všechno si povíme večer, až přijde i brácha s Inge," slíbil Johannes. "Teď si zkus sehnat nějaké ubytování - budeš tu zůstávat víc dnů, že jo?"

"To nevím," zaváhala jsem. "Pochop, jsem tady tajně. Mým trenérům by se to asi příliš nelíbilo. Moje přítomnost se nesmí rozkřiknout."

"To nějak zařídíme," mávl rukou Johannes. "Teď hlavně sehnat ten pokoj. U našich holek žádná volná postel není."

"Možná mám nápad, jak si to zařídit," zamyslela jsem se. Zničehonic mě cosi napadlo. "Nech to na mně. Mám večer přijít sem?"

"Jo. Schválně ostatním neřeknu, že jsi tady. Bude větší psina."

"To ano, pokud to někdo nevyžvaní." Pokývla jsem za Johannesovo rameno do pokoje, kde před chvílí zmizel Vetle. "Nejradši by si postěžoval celému světu, jaký je chudáček, že musí strávit příští čtyři dny v mé nesnesitelné společnosti."