Biatlon: Závod pokračuje

49. Dronningene våre

V neděli ráno jsem seběhla do kuchyně, abych Trygvemu pomohla přichystat snídani. Už jsme měli všechno připravené, když mi došlo, že se ještě neobjevila Ingrid.

"Nevím, co jí tak trvá," krčil Trygve rameny, když jsem se zeptala. "Asi ji běž popohnat, nebo přijdete pozdě na stadion."

Vyběhla jsem zpátky do patra a zaklepala na dveře Ingridiny ložnice. "Vstávat! Snídaně!"

Ingrid okamžitě otevřela, takže už musela být delší dobu vzhůru. Byla sice oblečená, ale vlasy měla rozcuchané a pod očima kruhy. Vlastně vypadala, jako by teprve před chvilkou přestala brečet.

"Ingrid?" strnula jsem při pohledu na ni. "Jsi v pořádku?"

"Já - jo, to bude dobrý." Ingrid se trochu chvěl hlas a bylo na první pohled zřejmé, že zatím to dobrý není. "Najezte se dnes beze mě."

"Donesu ti kafe," prohlásila jsem rozhodně a odklusala zase zpátky do kuchyně. Kromě dvou hrnků kávy jsem popadla rovnou i misku s ovesnou kaší (Ingridina oblíbená snídaně) a talíř s tousty pro sebe, a všechno jsem to odnesla nahoru. Nic nechápajícímu Trygvemu jsem řekla, že se jedná o biatlonové záležitosti a že to s Ingrid musíme probrat samy.

"Možná bys měla jednodušší, kdybys popadla mě a odvlekla mě do kuchyně," poznamenala kousavě Ingrid, když jsem se svým nákladem stanula na prahu jejího pokoje.

"Vidím, že se ti vrací humor," zazubila jsem se. "To ráda slyším."

"Houby se mi vrací," povzdechla Ingrid. "Proč já musím být tak hrozně emocionální člověk." S roztrpčeným povzdechem si otřela oči.

"Někteří lidi všechno hodně prožívají," řekla jsem soucitně.

"A někteří jsou splachovací." Ingrid mě zavraždila pohledem.

"Splachovací je Johannes," obhajovala jsem se, zatímco jsem pokládala talíře a hrnky na stůl. "Já ne."

"Ale jo. Jinak bys dnes neměla tak dobrou náladu."

"Chceš něco vědět?" Podívala jsem se Ingrid zpříma do očí. "Nemám dnes dobrou náladu. Vlastně jsem v naprosto příšerném rozpoložení a všechno ve mně řve, abych se stulila někde do kouta a celý den z něj nevylezla. Jenomže... už několikrát jsem se poučila, že tenhle stav mi nikdy nepřináší nic dobrého, když ho nechám vyplout na povrch. A tak jsem se naučila, jak ho skrýt v sobě. Jak dávat najevo svůj pozitivní a optimistický náhled."

"To je rozhodně dobré řešení," kývala hlavou Ingrid a lovila ze zadní kapsy kapesník. "Ale já ho nejsem schopná aplikovat na sebe. To prostě vím. Znám se až příliš dobře. Vždycky nade mnou zvítězí emoce, odjakživa to tak bylo."

"Já vím," řekla jsem jemně. "Musíme se s tím smířit. Tiril a Marte možná odejdou z biatlonu, ale ze svého života je neztratíme."

Konečně se Ingrid trochu usmála. "Umíš mluvit tak moudře. Na to, jak jsi mladá. Už v Oberhofu jsi mě dokázala zázračně uklidnit a uvést do rovnováhy."

Nenápadně jsem pokrčila rameny. "Kaisa říkala, že je to dar."

"A měla pravdu," pronesla Ingrid zamyšleně. "Jako vždy. Kéž by tu byla. Marte by si přála, aby tu dnes byla."

"Třeba tu vážně bude," napadlo mě. "Vždyť se koneckonců loučí i Mari Eder z finského týmu. Mari a Kaisa si byly vždycky blízké."

"Pravda." Ingrid si v zamyšlení ťukala lžičkou o zuby. "Necháme se překvapit." Chvíli mlčela a pak řekla: "Něco ti ukážu. Podej mi moje rukavice, jsou za tebou na posteli."