Biatlon: Závod pokračuje

48. Tradiční večeře

"Eh, mistře Mazete, mám dotaz," otočila jsem se k hlavnímu norskému trenérovi. "Na které straně jsou ty terče?" Ukázala jsem jednou rukou před sebe a druhou za sebe.

Taková otázka by asi za normálních okolností zněla mimořádně hloupě, ale dnes byla vskutku na místě. Celý Holmenkollen totiž halila mlha tak hustá, že jsem pomalu neviděla ani Siegfrieda, natož malá černá kolečka o průměru jedenácti a půl centimetru.

"A pak mám ještě druhou otázku," nevzdávala jsem se, když se Siegfried neobtěžoval odpovědět. "Jak si představujete, že do toho budou holky střílet?" Mávla jsem rukou nazdařbůh do mlhy. "Vždyť ono reálně nejde vidět vůbec nic!"

Siegfried chvíli mlčel. "Jdi se podívat do hlavní budovy," řekl po chvíli. "Třeba orgové rozhodnou, že se start závodu odloží na později."

Kývla jsem a vyrazila. Byla to tak trochu cesta naslepo; pod nohama bílo a všude kolem taky - jen tu a tam se ozvalo zašustění lyže o sníh prozrazující, že jsem moc blízko k trati. Hned třikrát jsem se s někým srazila, naštěstí se však ani v jednom z případů nejednalo o lyžaře. Napoprvé šlo o japonského servisáka, napodruhé o nějakého ustaraného organizátora a do třetice jsem to završila srážkou s Mattem Emmonsem, střeleckým trenérem českých mužů.

"Klara, to jsi ty?" zeptal se Matt česky se svým nezaměnitelným americkým přízvukem. "Zavod se posouvá o pul chodiny. Práve to rozchodli."

"Vážně? Děkuju za informaci," usmála jsem se na Matta zdvořile. Upřímně řečeno jsem pochybovala, že se sprint žen dnes vůbec pojede. Mlha se netvářila, že by hodlala zmizet do večera, natož do půl hodiny.

Stejný názor na to měla i Karoline Knotten, protože se při mém návratu na střelnici zrovna horlivě dohadovala se Siegfriedem. "Říkám vám, že nepojedeme! Je to blbost! Podívejte se na tu střelnici. Vidíte tam snad něco?" rozohňovala se Karoline.

"Musí se jet," zavrčel na ni v odpověď Siegfried. "Dnes je pátek a na sobotu i neděli jsou naplánované další závody. Není možné to nikam posunout."

"Tak se ten závod bude muset zrušit úplně," neviděla v tom problém Karo.

"V tom případě jsem moc zvědavý, jak bys chtěla jet zítřejší stíhačku? Bez sprintu?"

"Co takhle třeba - Klær!" všimla si mě v tom okamžiku Karoline. "Nějaké zprávy?"

"Odložený start o půl hodiny."

"To je k ničemu." Karo přejela skeptickým pohledem k Siegfriedovi a zase zpátky ke mně. "Nebo snad chtějí organizátoři tu mlhu vlastnoručně rozehnat?"

Siegfried by už na Karoline dost možná zařval, kdyby vedle nás smykem nezastavila Ingrid. "Tak co? Jede se dnes?"

"Jistěže se jede," procedil skrz zaťaté zuby Siegfried.

Karoline souběžně s ním odsekla: "Ne, nejede."

Ingrid povytáhla obočí tak, jak to uměla jen ona, a podívala se na mě. "Klær?"

Zrovna jsem vytáhla z kapsy mobil, na kterém mi cinklo upozornění na novou zprávu. Psala mi Tiril a v její zprávě stála pouze dvě stručná slova napsaná velkými písmeny. NEJEDE SE. Nic víc, nic míň, ale v danou chvíli nám to stačilo.

"Nejede," usmála jsem se a natáhla ruku s mobilem k Siegfriedovi, aby se mohl přesvědčit na vlastní oči. "Teď už je to oficiální."

Holky zajásaly - nikomu se nechtělo závodit v takovémto počasí - ale Siegfried se dál mračil. "Nechápu, jak to chtějí udělat," bručel pořád dokola. "Nemají to přece kam posunout!"