Biatlon: Závod pokračuje

22. Srážka s blbcem

V neděli jsem vstávala hodně brzo; venku ještě byla úplná tma. Potřebovala jsem z Anterselvy zmizet dřív, než se všichni vzbudí, protože s mými zavazadly bych asi moc nenápadně nepůsobila. Nehledě na to, že bych s nimi neprolezla oknem.

Tiše jsem se proplížila chodbami až k hlavním dveřím a pak ven. Nikde nikdo, plán vycházel na jedičku... dokud jsem neobešla roh hotelu a nezaslechla hlasy. Dva mužské hlasy. A co bylo nejhorší, minimálně u jednoho jsem si byla jistá, komu patří. Okamžitě jsem se rozhodla, že to obejdu z druhé strany, protože potkat Vetleho Christiansena bylo to poslední, po čem bych toužila. Johannes sice říkal, že zrovna Vetlemu o mně říkal - pro jistotu, kdybychom se náhodou potkali - ale to nic neměnilo na skutečnosti, že jsem s ním nechtěla mluvit.

Už jsem udělala dva kroky opačným směrem, když jsem uslyšela něco, co mě zarazilo. "Musíme tomu udělat přítrž!" vztekal se Vetle. "Nemůže nás celou sezónu takhle drtit, zatímco trenéři se šťastně usmívají a je jim jedno, že mají v týmu i další lidi."

"Bodejť by se neusmívali, když v něm mají trvalý přísun zlatých medailí," uchechtl se Vetleho společník.

Oni mluví o Johannesovi, uvědomila jsem si. V téhle sezóně byl, narozdíl od té loňské, naprosto suverénní. Bylo mi samozřejmě jasné, že se to spoustě lidí nelíbí, ale co s tím chce zrovna Vetle udělat? Vždyť Johannes je jeho kamarád, nemůže proti němu něco uspořádat... Nebo ano? Je to přece jen Vetle...

Zůstala jsem stát na místě jako přikovaná a poslouchala dál.

"Mám plán," říkal právě Vetle. "Kdybys chtěl, můžeš se přidat. Ve dvou nám to třeba půjde líp."

"Jaký to je plán?" zeptal se ten druhý.

Kdo to může být? uvažovala jsem. Hlas mi byl povědomý, ale pořád jsem si k němu nedokázala přiřadit tvář. Opatrně jsem položila kufr na zem a doplížila se k rohu budovy. Věděla jsem, že hodně riskuju, ale moje zvědavost byla větší. Naštěstí stáli oba muži tak, že mě nemohli vidět, pokud by vyloženě neotočili hlavu mým směrem.

"Zítra celý tým odletí domů," vysvětloval mezitím Vetle ten svůj plán, "a bude se v Norsku téměř dva týdny připravovat na mistrovství světa. Já chci ale zůstat tady, v Antholzi, trénovat na vlastní pěst a plně využít všech výhod tréninku ve vysoké nadmořské výšce."

"To nezní jako špatný plán," uznal ten druhý, ve kterém jsem mezitím poznala Johannese Dale. "Myslíš, že pak budeš rychlejší?"

"Věřím v to. Kdybych v průměru zrychlil o nějakých patnáct dvacet sekund, budu mít při čisté střelbě zatraceně větší šanci. Johannes není superpřesný střelec."

"Taky pravda. Upřímně, dost se mi tenhle nápad zamlouvá, Vetle. Teď, když mě norští trenéři konečně vzali zpět do národního týmu, jim musím dokázat, že mě v něm mají nechat. Pokud je tohle cesta ke zlepšení, já ji beru."

"Takže se mnou zůstáváš v Itálii?" ujišťoval se Vetle.

Dale se odhodlaně nadechl. "Jo. Už jsi něco naznačil Mazetovi?"

"Ještě ne. Chci mu to říct dnes večer. Nechci, aby to nějak ovlivnilo dnešní štafetu."

"Ale... Nebudeš mu přímo říkat, že je to kvůli Johannesovi Bø, že ne?" zaváhal Dale. "Tím chci říct, že spousta vrcholových sportovců občas volí individuální přípravu. Nikdo nemusí vědět, proč přesně jsme se takhle rozhodli."

S tím však Vetle očividně nesouhlasil. "Proč ne? Jenom ať svět vidí, jak na nás Johannesovo kralování působí. Ať vidí, že se kvůli tomu neváháme odtrhnout od nejlepšího týmu na světě."