Biatlon: Závod pokračuje

53. Jablonec a Alta

"Ještě jedna věc, Klárko," kladl mi v buňce na srdce ustaraný Zdeněk. "Ten závod se sice jmenuje Mistrovství ČR, ale ve skutečnosti je to exhibice, jakási odměna pro české fanoušky. Od vás, biatlonistů, se očekává, že po závodě půjdete za lidmi, budete rozdávat fotky, podpisy a úsměvy. Dále také bývá zvykem, že v tomhle závodě se střílí, abych tak řekl, jako z kulometu. Uvidíš sama, ostatní to tam prostě nasypou bez ohledu na počet chyb... Dnes totiž lidem nejde o hezký biatlon, ale o show. Čím rychleji odstřílíš, tím víc budou šílet. Neber to jako příkaz, spíš upozornění. Abys pak nebyla překvapená. Naložit s tím můžeš, jak uznáš za vhodné."

"Dobře," přikývla jsem zamyšleně. Pak jsem se usmála: "Netvařte se tak vážně. Sám jste říkal, že je to jen exhibice." Ve skutečnosti jsem ale i já byla dost vynervovaná, a to z jednoho prostého důvodu: do Jablonce nad Nisou ráčilo zavítat mé velevážené rodičovstvo se sestrou, strýcem, tetou a oběma sestřenicemi. Poprvé v životě jsem měla naživo závodit před svou rodinou. Připomínala jsem si, že mě už viděli v televizi během mistrovství Evropy a následně i mistrovství světa, ale nepomáhalo to. Jejich osobní přítomnost byla něco úplně jiného.

O nějakých čtyřicet minut později jsem musela zhodnotit, že kvalifikaci - první část supersprintu - jsem zvládla vcelku obstojně, protože jsem postoupila do finále, ale zase ne nějak moc dobře, protože jsem nasekala tři chyby. To bylo víc, než na kolik jsem byla zvyklá, zejména jednalo-li se o dvoupoložkový závod. Omlouvala jsem to tím, že jsem dnes držela malorážku poprvé od juniorského mistrovství ve Schuchinsku. Navíc ta nervozita, snaha střílet rychle a nepříjemný točící se vítr na střelnici...

Dost.

Tohle jediné, krátké, úderné slovo mi projelo myslí jako ostří nože. Pokud se chceš ve finále zlepšit, musíš tu hromadu problémů - co problémů, výmluv! - eliminovat.

Střílet rychle umím. Toho bych se bát neměla. S větrem si poradit dokážu - to jsem koneckonců dostatečně prokázala právě ve Schuchinsku. A vůbec, střelba je moje silná stránka! Nikdy jsem se jí nebála, tak proč najednou teď?

Já se nebojím střelby samotné, uvědomila jsem si. Mám strach z něčeho neurčitého, v čem se na sto procent míchá výsměch sestřenic, zklamání v Bářiných očích a rozpačité výrazy rodičů.

To se nestane.

Přesvědčení, pevné a neochvějné, mě náhle zahalilo od hlavy až k patě. Možná, že právě takhle se cítí šampióni, když se ráno probudí a prostě nějak ví, že právě dnes je jejich den, blesklo mi ještě hlavou, když jsem popadla lyže a zamířila na start.

«»

Zdeňkův požadavek - nebo spíš požadavek diváků - jsem na poslední položce splnila tak dokonale, jak to jen šlo. Odhadovala jsem to na nějakých devatenáct vteřin, víc to být nemohlo. A jako drobný bonus pro mě samotnou byla ta položka čistá - jako jedna z mála. Šla jsem nezpochybnitelně dopředu. Bohužel jsem si nesla příliš velké časové manko z kvalifikace, takže Makula, Jess i Vinky byly navzdory chybám daleko přede mnou. Čtvrté místo jsem ale jistila s přehledem.

Příjezd do cíle jsem si skutečně užívala. Přede mnou nikdo, za mnou nikdo - tak proč si poprvé nevychutnat jásot tribun a nezamávat jim nazpět, že?

"Kláro!" všimla si mě jako první Vinky. "Ty už jsi tady!"

Jessica ji uslyšela a otočila se. "Páni, ty válíš," pronesla uznale. "Sice tu někteří chybí, ale i tak - skvělý posun, a teď myslím celou sezónu."

"Díky," usmála jsem se. "Popravdě jsem to dnes ani nečekala."

"Pojďte, Zdeněk na nás mává, abychom se přesunuly," popoháněla nás Vinky. "Makula už je v obležení diváků, nemůžeme ji v tom nechat. Máš ty kartičky, Jess?"