Biatlon: Závod pokračuje

19. Pomocné ruce přátel

Pár nekonečně dlouhých vteřin jsme se já a Johannes nebyli schopní pohnout. Sama jsem nevěděla, který z nás nakonec jako první tiše vyslovil její jméno: "Kaiso."

"Bravo, opravdu bravo!" Kaisa Mäkäräinen mluvila pouze s lehkým sarkastickým přízvukem, ale já jsem nějakým záhadným způsobem vytušila, že se hněvá. Nikdy jsem ji takhle mluvit neslyšela. "Nejlepší biatlonista světa a největší naděje budoucnosti českého biatlonu tu na sebe štěkají jako dva psi. A to kvůli hlouposti."

"Kolik jsi toho slyšela?" zeptal se Johannes polohlasem. Najednou jako by si nebyl jistý, kolik dalších lidí může být v doslechu.

"Skoro všechno," odpověděla Kaisa nezvykle břitce. Asi se na nás opravdu zlobila. "Opravdu by mě zajímalo, kde se to zrovna ve vás dvou vzalo. Ty, Kláro, jsi velice inteligentní dívka, ale přesto jsi právě ukázala, že nedokážeš chvíli vydržet naslouchat a nemáš téměř žádnou trpělivost."

Zastyděla jsem se; teď, když to Kaisa říkala, jsem si uvědomovala, že na tom asi něco bude. Proč jsem na Johannese vlastně ječela, aniž bych ho nechala říct všechno, co chtěl?

"A ty, Johannesi," otočila se Kaisa k druhému aktérovi, "jsi se navzdory svému přátelskému a otevřenému charakteru vyjádřil dost sobecky. Vím, že jsi to nemyslel špatně, ale vyznělo to trochu jinak. Rozhodně na tebe ale nechci házet všechnu vinu." Zavrtala svůj pohled do mě a já bych se nejraději prohrabala až na druhý konec světa. Tentokrát jsem si to vážně pos... pokazila já sama.

Oba, Johannes i já, jsme drželi hlavy sklopené, zatímco si nás Kaisa přeměřovala pohledem. Po chvíli si nespokojeně vzdychla. "Budete teď ochotní spolu civilizovaně promluvit?"

Několikrát jsem rychle přikývla, oči dál zahanbeně upřené na zem. Johannesovu reakci jsem neviděla, ale asi byla taky kladná, protože Kaisa řekla: "Výborně. Tak já vás chvíli nechám. Kdybyste mě potřebovali, budu ve finské buňce." Následně se vzdálila a já s Johannesem jsme opět zůstali sami. Tedy, aspoň jsme v to doufali. Snad to neslyšelo ještě sedm dalších lidí.

Postav se tomu čelem, napomenula jsem se. Pokazila jsi to, takže to teď musíš i napravit.

"Omlouvám se," špitla jsem. "Asi jsem to přehnala. Já... jsem tak nervózní z toho mistráku, že jsem - já vlastně ani nevím, co jsem od tohohle očekávala." Rozmáchla jsem se rukou kolem sebe. "Někde v podvědomí jsem si asi myslela, že prostě přijedu do Anterselvy a ty mi poradíš nějaký kouzelný trik, který mi dá na lyžích rychlost. Je to hloupé, já vím, ale někdy takhle můj mozek funguje, když si chce dodat optimismus a naději. A tak, když jsi začal mluvit tak zeširoka, jsem prostě vybouchla. Už předtím jsem byla dost nervózní a netrpělivá z toho, jak se mi krátí čas, a prostě jsem to nevydržela. Kaisa měla pravdu, jsem zbrklá. A ty jsi měl taky pravdu, když jsi říkal, že jsem až příliš motivovaná. Je... je mi to vážně líto, celá ta hádka byla zbytečná. A byla to moje chyba."

Johannes zavrtěl hlavou. "Taky na tom mám svůj podíl. Měl jsem poznat, v jakém jsi rozpoložení. Místo toho jsem tě tahal ven oknem a mluvil o sobě."

"Nemohl jsi vědět, jak se cítím," namítla jsem. "Vždyť jsme se tu poprvé uviděli před pár minutami."

"Taky jsem býval junior a taky mě někdy čekala první velká akce mezi dospělými," oponoval.

"Ale to už je hodně dávno," pousmála jsem se. "Teď už jsi někde úplně jinde. Hromadu let jsi někde jinde."

"Takže - asi se shodneme, že ta hádka byla dobrá na dvě věci a přejdeme to, co myslíš? My dva jsme ještě schopní se pohádat, kdo z nás za tu první hádku mohl."