Biatlon: Závod pokračuje

30. Kde se tu bereš?!

Jela jsem s hlavou v oblacích. Ačkoliv jsem se snažila, nedokázala jsem se soustředit vůbec na nic. Když jsem přijela na střelnici, v uších mi burácel řev publika. Na tolik lidí jsme v IBU Cupu nebyli zvyklí ani omylem. A tihle lidé teď navíc už oslavovali svou Denise coby jistou vítězku dnešního závodu, což je činilo ještě hlučnějšími.

Zalehla jsem na stav číslo sedm. První výstřel - a vedle. Rána na tři hodiny. Já blbec, kdyby mě před tím Egil ještě nevaroval! zaláteřila jsem. Vystrčila jsem hlavu zpod očních klapek a dvakrát si cvakla doleva. Následující čtyři rány už byly bez problémů, ale celé to znamenalo zdržení, nemluvě o trestném kolu.

I když jsem měla stojku čistou, v cíli jsem skončila osmdesátá první. Uvědomovala jsem si, že jsem mohla být výš, kdybych se na trati soustředila a myslela na všechny Johannesovy vychytávky zlepšující rychlost. Pochybovala jsem však, že by to stačilo na postup do stíhačky. Na začátku sezóny jsem měla pomalu problém dostat se do stíhačky v IBU Cupu a teď bych si na ni věřila na mistrovství světa? Kdepak, Klárko, bereš to moc zhurta.

"Tak povídej! Jak sis to dneska užila?" začaly ze mě holky páčit informace, když jsme společně seděly u jídla.

Jen jsem zakroutila hlavou. "Já to nechápu. Jsem na tohle prostředí zvyklá, ale nenapadlo by mě, že je to tak jiné - jet tady závod nebo stát na střelnici za dalekohledem."

"A to máš ještě v tomhle velkou výhodu, že jsi strávila rok ve svěťáku jako nezávodnice," ozvala se Markéta.

"Ale to je prostě to kouzlo prvního startu v top lize," vložila se do toho Lucka. "Dokud si ho nezajedeš, netušíš, co tě čeká."

"No, teď už to vím a představa, že mým druhým zdejším závodem bude vytrvalák, mě fakt radostí nenaplňuje," odtušila jsem kysele.

"Co kecáš?" šťouchla do mě Vinky. "Vytrvalostní závod je tvoje parketa. Jsi přece vynikající střelkyně."

"Ale neujedu patnáct kilometrů po oberhofských tratích v nějakém rozumném tempu," namítla jsem. "Už jen z představy, že bych měla pětkrát za sebou vyjíždět Birxsteig, mě bolí nohy." Birxsteig byl název nejtěžšího, nejdelšího a nejobávanějšího stoupání, jaké Oberhof nabízel.

"Birxsteig se dá," pokrčila rameny Makula. "Horší je ta nekonečná rovina vedoucí na stadion. Vždycky v ní fouká protivítr."

"Říkejte si, co chcete, pro mě bude vždycky nejhorší střelnice," povzdechla si Lucka a my ostatní jsme si vyměnily pobavené pohledy.

"No nic, holky, já už půjdu na masáž," zvedla se od stolu Terka. "Ať se stihneme všechny prostřídat."

Zabrala jsem si masáž hned po ní a zatímco jsem ležela na břiše a cítila, jak se mi svaly nádherně uvolňují, mi hlavou vířily myšlenky. Nikdo kromě českého týmu zatím o mé přítomnosti nevěděl. Očividně jsem si počínala natolik nenápadně, že mě nikdo neodhalil ani během nástřelu. Mohla to však být otázka minut, než to někdo zjistí, a pak se dala očekávat smršť. Možná by bylo lepší, kdybych to jistým lidem dala vědět já, co nejdřív... Jenže masáž tak příjemně uspávala, že když jsem opouštěla místnost, úplně jsem na to zapomněla.

«»

Večer jsme se s Vinky konečně dostaly k vybalování našich věcí. Zrovna jsme zachraňovaly pytlík kukuřičných lupínků, který se Vinky napůl vysypal mezi spodní prádlo, když nás přerušil hluk z chodby. Nejdřív jsme ho vnímaly jen jako změť hlasů a dusotu nohou, ale pak nad ním vynikla jediná zřetelná věta.