Biatlon: Závod pokračuje

45. Předtucha

Abych stihla letadlo z Astany do Osla, musela jsem vstávat v půl šesté. V rychlosti jsem naházela do kufru těch pár věcí, které jsem si nestihla nebo nemohla zabalit už včera, a přichystala se k odjezdu.

Verča se rozespale obrátila na posteli a zamžourala na mě zpod hřívy rozcuchaných, světle hnědých vlasů. "Co blbneš?" zazívala. "Vždyť odjíždíme až někdy po desáté."

"Já neletím s vámi domů," zavrtěla jsem hlavou. "Letím do Norska na poslední týden svěťáku." A zjistit, co se stalo, že to Ingrid včera málem rozbrečelo, když jsme si volaly.

Informace o světovém poháru v Norsku fungovala na Verču stokrát líp než budíček. "Ty jedeš na Holmenkollen?!" vyskočila oběma nohama z postele. "To je hustý! Tam bych se tak chtěla někdy podívat... Proč jsi mi to zase neřekla?"

"Chtěla jsem ti to říct," opáčila jsem, "jenomže ses včera vrátila až někdy po jedenácté večer a já už spala, protože jsem věděla, že budu dnes brzo vstávat."

Verča mi věnovala pohled, který jasně naznačoval, co bude následovat, pokud jí připomenu, kde včera byla tak dlouho. Nebyla jsem tak hloupá, abych se do toho pouštěla, místo toho jsem však řekla: "Ještě mám dostatečnou časovou rezervu. Pokud se zvládneš zabalit do patnácti minut, můžeš letět se mnou."

Verča se na mě nedůvěřivě podívala. "To by asi nešlo. Nemám letenku. A nemám tam kde bydlet."

"Letenka tě nemusí trápit, to letadlo převáží norskou a švédskou juniorskou výpravu. A ubytování nech na mně. Znám v Oslu dost lidí, kteří mi s tím pomůžou," pousmála jsem se.

"To je tak skvělá nabídka... Já ji strašně moc chci přijmout, Klári, ale nemůžu." Verča očividně těžce bojovala sama se sebou. "Nemůžu to Ondrovi udělat. Počítá se mnou příští týden doma."

"Tak může jet taky," pokrčila jsem rameny. Jeden člověk navíc není problém. "Mám ho dojít vzbudit?"

«»

Už jsem si ani nebyla přesně jistá, pokolikáté vystupuju na letišti v norském hlavním městě. Tentokrát jsem však nebyla sama, a ani jsem za sebou neměla shluk hlučných norských biatlonistů. Ne, společnost mi dělali dva čeští ztroskotanci. Vlastně jeden ztroskotanec, protože Ondra už v Oslu někdy byl, a tudíž se teď netvářil, jako by spadl z Marsu.

"Doporučoval bych ti zavřít pusu, nebo ji nějaký biatlonista bude považovat za terč," popíchl Ondra Verču.

Ta ho podle všeho vůbec nevnímala; s očima navrch hlavy se otáčela jak holub na báni, aby viděla úplně všechno. A potom... se zničehonic oklepala a zabručela: "Proč je tady taková zima?"

Ondra na mě vrhl pohled, který jasně říkal: Nenakecala jsi jí náhodou, že letíme na Kanáry?

Ovšemže ne! zamračila jsem se na něj a otočila se zpátky k Verče. "Vítej v Norsku," oznámila jsem jí prostě. "Jestli jsi zapomněla ve Schuchinsku tu teplou reprezentační bundu, můžeš rovnou sednout na první letadlo na jih."

Teď se pro změnu zaškaredila Verča. "Nezapomněla jsem si nic, abys věděla." Po chvíli dodala: "Jenže tu bundu jsem hodila na samé dno kufru."

"No, tak to teď asi holt chvíli budeš muset vydržet," rozhodila jsem ruce.

"Jak dlouhý časový úsek zahrnuje chvíle?"

Málem jsem se chytla za hlavu. Ta holka má na všechno nejen odpověď, ale i otázku. "Kdyby ses zeptala nějakého Nora, klidně by ti byl schopen říct, že chvíle jsou tři hodiny," zavrčela jsem. Koneckonců bylo známo, že Norové považovali dvacetikilometrovou túru za příjemnou vycházku.