Biatlon: Závod pokračuje

39. Bødium a Tandrødium

Za celou středu jsem sestřenky ani jednou neviděla a ony se mě nepokusily kontaktovat. Podle všeho jsme si navzájem vůbec nechyběly. Setkaly jsme se až ve čtvrtek ráno, a to dost nedobrovolně. Já jsem pro něco šla do budovy na opačném konci areálu a ony postávaly pod jedněmi schody na tribunu.

"Ale dobré ráno!" nasadila jsem mile překvapený úsměv, protože jsem věděla, že je tím spolehlivě vytočím. "Vy jste ještě tady? Já myslela, že už jste dávno zdrhly."

"A kdybychom to udělaly, tak ty bys to už žalovala našemu tátovi, že?" zavrtala se do mě očima Ema. "Protože ten tě měl beztak odjakživa radši než nás."

Na tom něco možná bylo. Strýc byl bratr mého táty a vždycky jsme měli pěkný příbuzenský vztah. Zato teta, matka dvojčat, se na mě vždycky dívala dost podobně jako sestřenky.

"Váš táta se aspoň snaží, aby z vás jednou něco bylo," zavrčela jsem. "I když jste dospělé, ještě nejste samostatné. Pořád částečně podléháme rodičům, vy i já."

"A to má být jako důvod, proč jsme tady? Podívej se na nás! Podívej se, co nás donutili vzít si na sebe!"

Skryla jsem pobavený úšklebek. Už na začátku jsem si všimla, že lesklé péřovky obou sestřenic nahradily zimní sportovní bundy v tmavě modré a fosforeskující zelené barvě, která přímo bila do očí. Na pravé straně hrudi se nacházelo malé logo NMnM. Stejné bundy tady dostali všichni dobrovolníci, ale taky rozhodčí a lidé z hlavního štábu. Pořadatelé asi chtěli mít všechny krásně sladěné do stejnokrojů.

"Je pěkná," prohlásila jsem. "Aspoň to trochu vypadá, že sem patříte. Ještě odbourat ten kyselý výraz a bude to dokonalé," ujistila jsem Emu povzbudivě, čímž jsem si vysloužila jen další vražedný pohled.

"Ještě jsme dostaly kalhoty - ty nám ale byly velké, takže jsme si je nevzaly - a čepice," oznámila mi Linda. Nezněla sice vyloženě otráveně, ale spokojeně taky ne. Následně sáhla do kapsy a vylovila zmíněnou čepici. Byla pochopitelně v modrozelené kombinaci, s bambulkou na vršku a nepostradatelným logem NMnM nad čelem.

"No vidíte, jak jsou k vám štědří! Musím se jít zeptat, jestli jim ještě nějaká čepička nezbyla. Koneckonců ani ta bunda by nebyla marná..."

Sestřenice mě obezřetně pozorovaly, jako by si nebyly jisté, jestli mi náhodou nepřeskočilo. Já v sobě mezitím dusila smích. Samozřejmě jsem na ně většinu věcí hrála.

"Jak jste se vlastně měly včera a předevčírem?" zeptala jsem se, jako by mě ta otázka napadla právě v tom momentu.

"Včera," začala Ema tónem sršícím zlobou, "jsme si udělaly takovou menší vycházku po zdejších lesích, které tvoří víc ostružin než stromů. Předevčírem nás tahali podél tratí a třikrát mě málem srazil jeden ten s flintou na zádech. Pokaždé ten samý!"

Teď už mě stálo hodně přemáhání, abych nevyprskla. Moc dobře jsem totiž věděla, co byl ten s flintou na zádech zač. V úterý večer se Endre dost rozčiloval, co všude na trati dělají ti zatracení dobrovolníci, a zvlášť nadával na jednu takovou protivnou černovlasou nánu, která vypadala jako modelka, kterou někdo poslal do chlíva kydat hnůj. S Endrem jsem sice ještě nemluvila, ale tohle vykládal tak nějak přede všemi, takže jsem to slyšela. A zjištění, že tou hnůj kydající modelkou je Ema, mě pobavilo dvojnásob.

"Teď, během závodních dnů, se už ale asi nikde u trati pohybovat nebudete, ne?" Potřebovala jsem nějak nenápadně zjistit, co budou sestřenky dělat, abych věděla, kterým místům se mám vyhýbat. Nijak zvlášť jsem netoužila vést každý den podobný rozhovor.