Biatlon: Závod pokračuje

38. Nedobrovolné dobrovolnice

Linda došla k závěru, že se jí od rána zdá nějaký hodně hloupý a divný sen. Nejdřív jela vlakem se svou sestrou a sestřenicí, což bylo samo o sobě zvláštní. Kdy naposledy někde byla ve společnosti Kláry, pokud se nepočítaly občasné návštěvy? Potom následovalo zjištění, že s Emou nebudou bydlet v komfortu hlavního areálu, nýbrž v jakémsi zapadákově, do kterého jezdily tak tři vlaky denně. Vlaková zastávka navíc byla kdesi v polích, víc jak kilometr vzdálená od vesnice.

Když odpoledne dorazily na stadion, Klára se na ně okamžitě vykašlala a kamsi odešla, zatímco ony zůstaly trčet před vchodem do budovy. Ema tam na adresu své sestřenice vychrlila hotové proudy sprostých slov, se kterými Linda v duchu souhlasila, nicméně se k sestře nepřipojila.

Hotová pohroma přišla o chvíli později, když si je přišel vyzvednout nějaký chlapík jménem Zbyšek, který je měl mít podle všeho na povel. V jejich skupině bylo celkem asi šest lidí a Zbyšek usoudil, že s tím už se nějaká pořádná práce udělat dá. Načež je odtáhl do modříňáku.

Modříňák byl malý lesíček, který ze tří stran obkružovala trať, a tudíž byl v přímém záběru kamer. V lesíčku se však mělo povalovat pár těžkých klád, větví a podobného haraburdí, což bylo do živého vysílání naprosto nevhodné a tudíž bylo nutné je odklidit. Nejprve se jim ty klády nedařilo najít a Zbyšek nadával hůř než dladič - nebo Ema - ale nakonec je objevili. A to byl jejich první úkol, respektive Zbyšek ho zadal slovy: "Vodházejte ten čurbes někam na bok."

Linda a Ema si vyměnily šokované pohledy. Přece si nezašpiní a neroztrhnou svoje krásné lesklé péřové bundy kvůli pár klackům? To už se ale břeven chopil jediný kluk ve skupince společně s energicky vypadající ženou a než se sestry stačily rozkoukat, byly klády odnesené na vhodnější místo, mimo bystré zraky kamer.

Druhý úkol byl narovnat narychlo postavený ochranný kovový plot, což už naštěstí nebyla špinavá práce a v šesti lidech se zvládla poměrně rychle. A pak už Zbyšek usoudil, že se s jejich skupinou nehodlá dál otravovat, a jednoduše je hodil na krk jiné skupině, která podél tratí rozmisťovala bannery.

Tato činnost se pro sestry omezovala na pokyny "podrž, natáhni, ustřihni", takže ji bez potíží zvládaly. Horší bylo, že musely chodit po okrajích trati, aby nepřekážely trénujícím biatlonistům. Rámy na bannery se nacházely vedle trati, ale jak byla trať uměle navezená a upravená, byla o dobrý půlmetr výš než okolní zem. Vyškrábat se na ni nebylo až tak jednoduché, jak si Linda myslela. Jednou už jí na ledu ujely nohy a bylo jí jasné, že na levé holeni bude mít pořádnou modřinu.

"Nechápu, proč to musí být tak vysoké," sykla Ema, když se poněkolikáté vydrápaly nahoru, aby o pár desítek metrů dál znovu slezly k dalšímu rámu.

"Asi aby to netálo?" navrhla Linda. "Musí to dobře držet."

"Děvčata, pojďte nám to tady přidržet!" zazněl za nimi hlas některého z dobrovolníků.

Zády k nim stojící Ema obrátila oči v sloup, ale poslechla. A Linda ji mlčky následovala, jako ostatně vždy.

«»

"Myslíš, že máme někde čekat na Kláru?" zaváhala Linda, když jim šichta konečně skončila.

"Nevím, proč bych něco takového dělala," opáčila Ema. "Ona s námi přece díkybohu nebydlí. Kdy nám jede vlak do té díry, která si říká vesnice?"

"Za dvacet minut," odpověděla Linda. "Jestli ho máme stihnout, měly bychom vyrazit. Zastávka není před vchodem do areálu."

"Zastávka u areálu není blízko, zastávka u vesnice není blízko, vesnice není blízko, je tady vůbec něco po ruce?"