Biatlon: Závod pokračuje

8. Zpět do nižší ligy

"Klær! Klær, počkej, proboha!"

Překvapeně jsem se ohlédla, kdo mě tak nutně shání, a ještě překvapeněji zaregistrovala, že se jedná o Tarjeie. Od pátečního incidentu v jídelně jsem se s ním neviděla.

"Jsem naprostý idiot a vím to. Moc se ti omlouvám. Nemyslel jsem to vážně," vychrlil na mě v rychlém sledu.

"Nejsi idiot," pousmála jsem se. "Každý máme občas slabou chvilku. Já bych ti mohla o výbuších vzteku vyprávět."

"Mrzelo mě to ještě ten večer. Chtěl jsem s tebou mluvit už včera, ale stihli jste s bráchou zdrhnout prakticky hned po naservírování večeře. Co se tam vlastně stalo?"

"Johannes ti to neřekl?" vystřelilo mi obočí vzhůru.

"Ale řekl, jenom jsem netušil, že tě nakonec překecal."

"Když o tom mluvíme, myslíš, že je pro mě bezpečné objevit se před Mazetem?" sondovala jsem.

Tarjei se rozesmál. "Jako kvůli té večeři? Buď bez obav, tebe Ziggy vůbec nepodezírá. Zato Johannes se mu zatím snaží úspěšně vyhýbat. Mazet by ho nejraději přetrhnul vejpůl."

"Vlastně se mu vůbec nedivím," zabručela jsem. "Já být trenérem a mít v týmu Johannese, tak přestupuju k Moldavcům. Těch je v týmu dva a půl i se servisem."

Teď už se Tarjei chechtal naplno. "Byl by z tebe druhý Bjørndalen. Ten si pro jistotu vybral rovnou Číňany."

"K těm bych po zkušenostech z Pekingu nešla," ujistila jsem jej.

Během hovoru jsme se přesunuli k buňkám, kde jsem popřála Tarjeiovi hodně štěstí do závodu a vydala se na střelnici, abych si poslední hochfilzenský závod vychutnala hezky od dalekohledu.

Siegfried Mazet už byl na místě. "Á, vítám tě," pokývl hlavou, když si mě všiml. "Chceš být během závodu tady? Dobře, budeš mi zapisovat poznámky." Než jsem se nadála, držela jsem v ruce kompletní výbavu a bylo mi přiděleno moje stanoviště. Siegfried zkrátka uměl využít každou myslitelnou pracovní sílu.

"Jestli dnes Johannes nevyhraje, běda mu. Ten včerejšek by měl odčinit aspoň deseti výhrami," procedil Mazet, když závodníci začali vyrážet na trať.

Pobaveně jsem po něm koukla. "To by při jeho současné formě neměl být problém."

"To doufám! V jeho vlastním zájmu." Při posledních slovech Siegfried sice zlověstně zakoulel očima, ale poznala jsem, že se na Johannese zas až tak moc nezlobí. Uměl ocenit dobrý vtip.

Johannes ale skutečně vyhrál, takže na plnění Siegfriedových hrozeb večer nedošlo. Zato došlo k balení mých kufrů a druhého rána k loučení s přáteli.

"Kdy se zase uvidíme?" zakňourala Ingrid smutně.

Bezradně jsem pokrčila rameny. Na tuhle otázku jsem se již dřív pokoušela najít odpověď, ale marně. "Nemám tušení," přiznala jsem. "Ale jak budu mít zase nějaké volno, zkusím něco vymyslet. Ještě se k vám na svěťák dostanu, slibuju."

"Co kdybys začala vyhrávat v IBU Cupu, aby tě sem poslali jako závodnici?" navrhl Johannes nadšeně.

"Dobrý nápad," ocenila jsem ho zdviženým palcem, "ale nereálný."

"Všechno jde, když se chce," namítl Johannes nevinně.

"V biatlonu nestačí jen chtít," usmála jsem se smutně. "O tom bys měl vědět svoje."

"Já se s tebou musím přestat hádat. Ty seš na mě moc chytrá," zabručel Johannes. Nikdy nebyl spokojený, když neměl poslední slovo.

"Pozdravujte ode mě Tiril a Marte," připomínala jsem jim. "A taky - "